Vojta Nosek
Kde začít? O Vojtovi se toho dá říct hodně. Na to, že je mu teprve dvacet, stíhá opravdu spoustu věcí. Aktivity jsou to velice zajímavé. A má krásný, hluboký, sametový hlas.
Letos úspěšně odmaturoval a teď studuje na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy anglickou lingvistiku a hudební teorii. Je to ale jen „prozatím“. Krom Karlovky se totiž hlásil ještě na herectví a režii na DAMU. Odborná porota ho ale odmítla, prý kvůli vadě řeči. Vystupoval špatně a někdy mu dělalo problém mluvit pomalu a srozumitelně. (Vojtu znám už dlouho a přijde mi, že mluví úplně normálně.) Tak to zkusí za rok.
Vojta je tak trochu blázen. – A to je fajn. Nějakou dobu zpátky… „Říkejme tomu, že jsem se vsadil s jednou kamarádkou, že jí na polštář v noci přinesu růži. A ona pořád že to neudělám. Ve tři ráno ve středu jsem s růží šel polem a liduprázdnými ulicemi až před jejich barák. Trochu pršelo. Nejdřív jsem chtěl efektně vyběhnout po zídce do druhého patra a vlézt tam oknem, ale pak jsem si řekl, že to nadělá víc škody než užitku, a vylezl tam po sloupu. Ale musel jsem si sundat boty, s nimi to nešlo. Růži jsem měl přivázanou k popruhu u batohu. Jenže tu se vedle v místnosti rozsvítilo a na balkón vyšla malá osůbka, která začala nesnesitelným tónem vřískat rusky. Maminka. Rozuměl jsem možná tak něco jako „zloděj“ a „policie“. V tu chvíli mě nenapadlo nic inteligentnějšího, než skočit dolů. Naboso na skloněné dlaždice a z prvního patra. Tak vysoko to nebylo, ale zapomněl jsem, že nemám boty a odrazil jsem si obě paty. V tu chvíli to byl ale takový adrenalin, že než jsem si uvědomil, že je něco špatně, uběhl jsem notný kus cesty. Domů jsem se pak už nějak doplazil s tím, že si tu růži snad ráno na prahu vezme. Doma jsem to nechtěl říkat, ale taťka mě ráno překvapil. Je půl osmé a že bych měl jít do školy.“ Tak hrdinně vstal s tím, že pět metrů snad dojde. Ale už po třech se svalil na zem. …A tatínek chtěl vysvětlení. „Zmlátil bych tě, kdyby se mi v patnácti nestalo to samý.“ – to si Vojta vyslechl. A v nemocnici, protože nechtěl jezdit na křesle, přiznal jenom jednu patu. Tak dostal berle a hezkou dobu při došlapu na druhou patu umíral bolestí. U některých lidí občas přemýšlím, jestli mě ještě něčím dovedou překvapit…
Od dětství hraje na housle a i sám skládá. K tomu ještě na kytaru a baskytaru a pokouší se i o hru na klavír. „Na co hraješ nejradši?“ „Na kytaru. Ale nejlíp umím na housle. To, co svedu na housle, na kytaře nesvedu.“ Na housle hraje také ve skupině Demencia Mortalis (něco jako „Smrtelné Šílenství“). A hudební styl? Metal.
Název vznikl zajímavě. „Kytarista s bubeníkem se jednoduše opili a hádali se o název kapely. A nějak padlo Demencia Mortalis. Mělo to být jenom provizorní a navíc je to patvar. Ale hrajeme už pět let a pořád ho máme.“ Občas někde vystupují. Zrovna v sobotu hráli v Teplicích. A také se jako skupina účastnili mezinárodní soutěže International Live Award, kde obsadili krásné 22. místo. „Mezi těma všema popovejma skupinama jsme vypadali jinak… Gotické šaty, nalíčení, dlouhé vlasy a ještě Miloš jak tam chrochtal… Prostě úplně jiný styl hudby. Takže metalisti si tam hezky pařili a zbytek na nás divně koukal. Ale získali jsme cenu za originalitu.“
„Vojto, ty hraješ. Zpíváš taky?“ „Zpívám. V univerzitním sboru, kam musí povinně chodit všichni, kdo studují hudební teorii. Já teda ještě navíc zpívám ve výběru toho sboru - zpívám druhý bas. Teď někdy budeme mít koncert v Rudolfinu. Zpívám i v jednom projektu, ale to zatím není oficální.“
„A co ty jako dítě? Chodils na základku s rozšířenou výukou jazyků. Byls hodný hoch?“ „No, posledních pár let jsem pravidelně dostával třídní důtky, takže ano, byl jsem hodný hoch. A navíc i dost šprt. O plno věcí jsem se totiž zajímal přirozeně, takže jsem se nemusel učit a vždycky jsem měl jedničky. A pak jsem šel v devítce na gympl s tím, že nechci být jako rodiče. Chtěl jsem absolutně odmítnout jejich životní styl s pevným rozhodnutím, že nebudu umělec a budu studovat fyziku.“ A proč tomu tak není? „Jedna paní profesorka na gymplu mi vytrvale vtloukala do hlavy, že ze mě nikdy vědec nebude, že jsem prostě umělec. Až jsem se na fyziku vykašlal. Ale ke gymplu se váže nejedna pěkná vzpomínka. Třeba ve třeťáku, když jsme byli v Tatrách. To většina tříd jezdí k moři, ale my, jakožto třída aktivní, jsme jeli lízt po skalách. Jednou večer jsme všichni unavení poseděli u ohně a předháněli se v tom, kdo umí lépe parodovat učitele. Přiběhl Dobeš a doslova nás vytahal za uši. Nějak jsme nechápali proč, ale pak nám to došlo. Bylo půl pátý ráno a my jsme byli dost hluční.“ Asi chtěl pan profesor spát.
„A teď jsi na vejšce. Jaký je to tam?“ „Je pár věcí, které jsem si tam odvykl. Vstávat v sedm a chodit do školy pětkrát týdně. Fuj. Teď tam chodím dvakrát.“
„Vojto, jakým způsobem se učíš jazyky? Ty studuješ tu angličtinu…“ „Já jazyky musím používat. Anglicky jsem se naučil díky počítačovým hrám. A taky díky písničkám. Německy se učím od Ramsteinů.“ Takže „pařte“ hry na kompu a všude choďte se sluchátky na uších.
„Tys taky běhal orienťák. Jak ses dostal k tomuhle?“ „Jako malý jsem hrál hokej a potřeboval jsem být fit i přes léto. A tak jsem začal s orienťákem. Ale potom bylo málo času a já se chtěl věnovat hudbě. Nejdřiv jsem seknul s hokejem a pak i s orienťákem.“ Ale byl to běžec nadějný. Na pětidenním mezinárodním orienťáku v Jičíně skončil šestý.
„A co ty a sport teď?“ „V současné době nesportuju, to klidně řeknu. Jenom se nás asi osm schází a trénujeme ringen. Je to něco na způsob aikida, ale je to obohacené o boj s chladnou zbraní. Společně taky trénujeme šerm.“ Takže vůbec nesportuje. Vojta se pochlubil, že od včerejška praktikuje železný šerm. Pořídil si novou zbraň. Šerm ho fascinoval už odmalička. Ale to vlastnil jen ty laminátové, nanejvýš dřevěné meče.
„A máš taky kostým?“ „Mám. Jen kůň mi chybí. Jedna kamarádka mě přemlouvá, abych začal jezdit, že má pro mě připraveného koně. Ale koním se musí člověk hodně věnovat.“
„Vojto, a jak ty to všechno stíháš? To máš na všechno čas?“ „Času mám víc, než bych očekával, víc, než jsem zvyklý.“ „Ty totiž taky režíruješ.“
„Spíš jsem pomocná režie. V jednom souboru pod hudební školou v Litoměřicích. Tohle mě baví. O pět bodů jsem se nedostal na režii na DAMU.“ To by mě hodně štvalo.
„Ty i hraješ.“ „Já i hraju.“ „A kde hraješ?“ „Teď zrovna v Shakespearovi, ve Snu noci svatojánské. Tam hraju Oberona. A pak ještě nacvičujeme Otce Ubu. To režíruju a dělám choreografii.“ „Jako taneční?“ „Nene, bojovou.“
„Ty jsi vlastně umělec. Ty ani nemůžeš být učitel, protože dva blázni v jedné osobě by se utloukli. A čemu dáváš přednost – učitelství, nebo herectví?“ „Určitě herectví. Ale ještě víc než herectví mě baví právě režírování.“ „A jak ty ses k tomu režírování vlastně dostal?“
„Moje učitelka na zpěv se mě jednou zeptala, jestli bych nechtěl vyzkoušet jeden konkurz. Proč nezkusit něco nového? Když zastavila před Národním divadlem, trochu mě to překvapilo. Vzadu v Národním divadle začal pan profesor Chvála hrát efektně na klavír. Když zjistil, že vyzpívám všude, kde on hrál, řekl „přijat“ a odešel. Měl jsem od dvou herců zaplacené lekce herectví, kde mě za měsíc naučili všechno možné, i základy kaskadérství. Hráli jsme Lišku Bystroušku. Po čtyřech reprízách jsem zjistil, že víc než zpěv mě baví hraní. A potom jsem zjistil, že ještě víc než hraní mě baví to všechno vézt.“
„Když režíruješ, stává se ti, že se s někým nesejdete?“ „Teď mám jednoho v souboru, s kým si vyloženě nesednem. Ne s každým hercem se dá vyjít.“ „A jak to děláš, když ty máš o určité roli nějakou vizi, ale herec má jinou? Přesvědčíš ho o své pravdě?“ „Skoro vždycky,“ směje se. „Nee, snažím se, aby to probíhalo formou dialogu. On řekne, co si představuje, to samé řeknu já a prostě se dohodneme. Ale třeba při přijímacím řízení, tam se píšou vlastní hry. Dostal jsem svůj soubor a aby to hercům „lezlo do huby“, nechal jsem je, aby si sami napsali repliky. Všichni se tam dostali. Jenom jim byl přidělen jiný režisér.“ Říká smutně. Blbých pět bodů. Prý se jim zdál i moc mladý.
„A jaká je tvoje vysněná role?“ „Stejná, jako vysněná role většiny herců. A zároveň nejsložitější. Cyrano z Bergeracu.“
„Tak, pane režisére… proč se směješ, když ti říkám režisér?“ „Protože to v tuhle chvíli není úplně zasloužený.“ „Ale někdo se tituluje a vůbec to není zasloužený. Takže je to dobrý… To musí ženský přitáhnout, viď? Herec, muzikant, režisér…“ „No, já radši říkám, že jsem básník.“ „Ty jsi i básník?“ „Ano, ale mé básně jsou buď přehnaně romantické, nebo přehnaně dekadentní.“ „Ty jsi vlastně takový multifunkční,“ A Luboš začíná vypočítávat. „Zpěvák, herec, režisér, učitel teda nebudeš… Co učitel herectví?“ „No, uvidíme, kam mě vítr zavane.“ „I šermíř?“ „I šermíř.“
A rozhodně také filosof Fandím lidem, jako je Vojta. Lidem, kteří něco dělají. Moc mu přeju, aby se na DAMU dostal. Určitě patří.
Lucie Faustová 2010
2024 ©