Vlastimil Zavřel

Vlastimil Zavřel

  Co vás napadne, když ho uslyšíte promluvit? Homer, to mluví Homer. A vlastně ani nebudete daleko od pravdy. Tento herec, kterého můžete vidět na představeních v Divadle v Dlouhé nebo na televizních obrazovkách coby Jindřicha Valšíka z Ordinace v růžové zahradě, právě Homera Simpsona dabuje. Dnes se octl u nás ve studiu. …A nepřijel sám, přivezl si s sebou svoji lásku JuditkuJ.

  „Potkali jsme se loni v květnu v místě mého bydliště, kam chodím obvykle na pivo.“  „Taková dáma a v hospodě?“ přeměří si Juditku Luboš. „Vypije jich víc než já,“ směje se náš dnešní host. „Tak teď nejspíš Juditka kroutí očima,“ představuje si Luboš, k němuž je otočená zády. „A jak snáší, že po Vás letí faninky?“ „To je jednoduchý. Po mně žádný neletěj.“

  „Jak jste se vlastně dostal k dabování?“ „Úplně jednoduše. Přihlásil jsem se na konkurz a náhodou ho vyhrál.“ „A jak to dabování ve skutečnosti probíhá?“ „No to máte na uších sluchátka, kde běží zvuk v originále, před sebou obrazovku se seriálem a text, kterej musíte číst tak, abyste se trefil tomu panáčkovi do toho, jak otevírá pusu.“ „A je těžší dabovat normální text, nebo spíš ty citoslovce?“ „Asi ty citoslovce. Oni v tom textu kolikrát nejsou ani napsaný a člověk to musí okoukat a chovat se podle toho, jak se chová ten panáček“

  „Máte rád Simpsonovi?“ „Já je mám strašně rád.“ „A jedou se vůbec ještě další série?“ „No jéje! Zrovna teď pojedeme sedm dílů.“ „Díváte se na Simpsonovi jako na drastickej, nebo jako na dobrej seriál?“ „Je to dobrej seriál pro dospělý.“ „A baví Vás víc dabing, nebo film? Co dá větší práci?“ „Dabing a film, to se dá těžko porovnávat. Je to úplně něco jinýho. A co dá větší práci… Možná je to větší makačka právě na dabingu.“

  „Jak dlouho tak trvá nadabovat jeden díl Simpsonů?“

  „Nemůžu posoudit. Homer toho tam má nejvíc, takže já mám z devadesáti procent studio sám pro sebe. To se takzvaně vytáčí. Takže já namluvím Homera, natočím třeba osm dílů najednou. A pak přijdou Lábus a Dejdar, ti si to taky vytočí, a pak přijdou na řadu ty míň důležité postavy.“

  „Jak Vy jste se dostal k herectví? Vy to máte tak trochu v rodině.“ „No, trochu. Matka byla baletka a taťka dostal angažmá v Karlíně, takže já se v divadle prakticky narodil. Já hrál poprvé ve třech letech v Madame Butterfly. Pak jsem měl teda dlouhou pauzu asi do šestnácti, pravda. Ale potom jsem hrál už prakticky nepřetržitě. Taťka byl takový statistik a počítal mi každou reprízu. Jednou napočítal 4800 představení.“ …A to je něco.

  „Jaká jsou vlastně Vaše domovská divadla?“ „Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého, tam jsem  byl sedmnáct let, Švandovo divadlo, Divadlo v Dlouhé, tam teď taky budu už patnáct let…“

  „Musel jste někdy hrát s někým, koho nemáte rád?“ „Nejsou lidi, které vyloženě nemám rád. A když už ano a náhodou spolu hrajeme, nedáváme to najevo. To k tomu patří.“

  „Když něco natočíte, díváte se na sebe pak rád?“ „Dívám. Baví mě to. Když vidím, že mi to jde. Když mi to nejde, tak mě to nebaví.Ale když na to koukám, tak si docela fandim.“ To je hezkýJ „A co Saxana – podíváte se na ni někdy?“ „Saxana, to už je taky pár let. Na tu už nekoukám. - Tu už jsem viděl tolikrát… Ale vzpomínky na to mám krásný. Jsem si vždycky říkal, co je to tam za divnýho chlapa.J“

  „A jak jste se ocnul v Ordinaci? Co Vás víc naplňuje – Ordinace, nebo divadlo?“ „Přemýšlím, jak jsem se tam octnul. No, asi mi někdo zavolal a zeptal se mě, jestli bych to nechtěl dělat. Za divadlo je tak málo peněz, že kdyby člověk nedělal věci okolo, tak se asi neuživí.“ „A ten pes je Váš?“ „Pes není muj. A nejmenuje se Čenda, takže na Čendu přirozeně vůbec neslyší. Dělá si co chce a vždycky, když mě vidí, tak je nešťastnej, že ho zas čeká dlouhej den.“

  „Jaký Vás baví Jindřich? On začínal hrát jako taková mrcha...“ „Začínal jako mrcha, pak z něj udělali klauna a teď zas trochu zvážněl. Mně se líbili oba. I ten klaun, to jsem si užil dost srandy při natáčení, i ten mafián, kterej všechny uzurpoval.“

  „A co Vaše koníčky?“ „Já nevím, já snad ani žádný nemám.Víte, já jsem hrozně línej.“ Říká s rošťáckým zábleskem v očích. „Ale máš,“ uvádí  Juditka stav věcí na pravou míru. „Určitě pivo a rád řídíš auto, to tě taky baví.“

  „Ale v divadle určitě nejste línej. Tam pořád běháte.“ Namítá Luboš. „No, tam bejt nemůžu, to by mě vyrazili.“

  „Jste stále zamilovaný do babet?“ „No, od tý doby, co se musí nosit helma a co tam musí bejt značka, tak to není ono. Pořídil jsem si scootříkaJ“ „A babetu jste si neschoval?“ „Rozkradli mi je! Měl jsem jich dvanáct a osm jich ukradli!“ To by mě naštvalo.

  „Máte nějakého kolegu, kterého si vážíte, že jste si s ním mohl zahrát?“ „Určitě. Rudolf Hrušínský. Toho jsem znal osobně, ale nikdy jsem neměl tu čest si s ním zahrát. On mě neměl rád, protože jsem Honzu Hrušínskýho kazil. Učil jsem ho pít a on mě kouřit.J A pak je to pan Vinklář. S tím jsem hrál v seriálu Náves, to bylo pokračování Městečka. S ním jsem tam měl pár příjemných dialogů.

  „A jak vypadá den u Vlastimila Zavřela?“ „Maminka mi uvaří, uklidí, vypere, každý den mám ve schránce denní tisk – Právo, a tak si přečtu noviny. Nejsem sice žádnej komunista. Mně totiž dřív do schránky strkali Lidové noviny, jenže mě na novinách nejvíc zajímá sport a v Lidovejch novinách mi nevyhovoval. Tak jsem zkoušel každý den koupit jiný noviny a nejlepší sport mělo Právo.“ Kouzelný člověkJ. Svěřil se nám, že  ho na létání nejvíc baví vzlet a přistávání, kdy se něco děje. Jednou dokonce vzal stovku a zaklepal na pilotní kabinu, jestli by šlo, aby pilot dělal nějaké ty manévry.J

  „Vy na něco hrajete?“ zeptám se mimoděk pozorujíc ho, jak perfektně přesně vyťukává rytmus bříšky prstů o pohovku. „Já jsem se kdysi učil na bicí. Takovej samouk. Dva roky jsme v garáži zkoušeli a nikdy jsme nehráli. Já na bicí a Honza Hrušínský na kytaru. No, muselo to bejt hrozný. Ještěže neexistuje záznam.“

  „A kde teď vlastně hrajete?“

  „V U Hitlerů v kuchyni, tam hraju Hitlera, pak je to Lhář, Soudné sestry podle Terryho Pratchetta, Naši furianti a Tři sestry. My jsme tam, koukám, samý sestry…“

  A můj dojem? Moc fajn člověk se silným osobním kouzlem. Veselý s rošťáckou jiskrou v očích a nejspíš trochu flegmatikJ. Dnes se sice loučíme, ale za chvíli ho máme pod Řípem zase: „Bohužel jsem své dámě odkejval, že půjdu na Říp.“

  Tak hodně štěstí!

Lucie Faustová 2011

www.fenixradio.net