Tomáš Slavíček
Poslední svíčka na adventním věnci hoří jasným plamenem a ve studiu máme hroznou kosu. A krom ní také Tomáše Slavíčka, dnešního hosta a několikanásobného mistra republiky, Evropy a také mistra světa ve stepu. Nohy má nahoře na sedčce a přes sebe teplou deku.
„Proč zrovna step?“ „Já jsem si ho nevybral. Tehdy si mě vybrala trenérka a ta dělala step. Tak já ho začal dělat taky.“ „Měls někdy úraz?“ „O nemocích mi nemluvte – mám z nich strach.“ Nikdy žádný větší úraz neměl – žádnou ošklivou zlomeninu, nic.
„Když jsi ten mistr světa, jaký to je, když tě všichni obletujou?“ „To není tak, že když vyhraješ mistrovství světa, že jsi hned ve středu pozornosti. To neznamená, že jsi hned celebrita. Mám určitý postavení – jsem choreograf a často jsem v různých komisích. Zviditelní tě to, to ano, a dopomůže ti to k jiným příležitostem.“
Tomáš má skoro pořád pusu od ucha k uchu a Luboš se trochu vzteká, že mu Tomáš jeho dvojsmysly vždycky odpálí. Nabídneme mu buchtu, ale s díky odmítá. „Jsem už patnáct let na dietě. Vidím tu buchtu, ale nedám si. Stejně jako si nedám ty jednohubky.“ „Proč? Abys měl dobrou figuru a byl lehkej?“ „Snažím se jíst zdravě. Ale zrovna včera jsem měl kus čokolády.“ „Kolik je kus?“ „No, tak takhle,“ ukáže prsty velikost asi jednoho dílku. „Ale to není, že bych nejedl. Já jím hodně. Hodně masa, abych měl dost bílkovin. To aby se mi tvořily svaly, hlavně v ramenou, abych mohl dělat zvedačky.“ Ale misku cukroví už neodmítl.
Prý velmi často chodí do posilky. Vůbec hodně sportuje. Hraje tenis, plave… „Plavání mě hodně baví. Zaplavu si tak dvacet, třicet bazénů a pak si lehnu na lehátko, poslouchám CDčka a vymýšlím choreografii. A ještě s taťkou koukáme na lyžování na Eurosportu,“ dodá s úsměvem.
„Pamatuješ si, kdys poprvé vyhrál?“ klade Luboš další otázku.
„Jistě. Na mistrovství republiky v Senici v roce 1996. Hned potom jsem byl na mistrovství Evropy v Hradci Králové. Teď už ale dělám hlavně choreografii.“
„Tomáši, potřebuješ ke stepu nějaký zvláštní vybavení?“
„Potřebuješ stepky. To jsou boty, které mají zespoda hliníkové plíšky – na patě a na špičce. Ty jsou k botám normálně přišroubovaný.“ „Takže potom to klape.“ „Potom to klape. Stepky můžou bejt ale jakýkoli boty. I tvý oblíbený mokasíny, jenom si tam musíš nechat dát ty plíšky.“ „Jak jsou asi drahý?“ „Průměrný stepky tě stojej od 1500 do 1800Kč.“ „A jak dlouho ti vydržej?“ „Já už moc nesoutěžím, spíš dělám choreografii. U mě prakticky jediný, co se opotřebovává, jsou ty plechy a ty jdou vyměnit. Boty mi vydržej tak tři, čtyři roky.“
„A nebolej tě z nich nohy?“ „Když celej den chodím na soutěži ve stepkách, bolej mě nohy, jako bych chodil v normálních botách. Je to úplně jedno.“
„Tys už začal v Tanečním studiu Andrea, nebos tam přestoupil?“
„Už jsem tam začal. Začala mě učit paní Andrea Myslivečková a vychovala si mě až doteď, kdy jsem ve studiu hlavní choreograf.“
„Co máš společného s paní Vondráčkovou?“
„Stavím pro ni choreografii.Byla ve finále slovenské StarDance – „Lets Dance“ – a tam jsme spolupracovali.“
„Stává se ti, že tě někdo někam pozve a má pak pocit, že ho učí takový mladý ucho?“ (Je mu 27.) „Stává, ale já si respekt sjednat umím.“
„Co ty, jako stepař, vlastně všechno děláš?“
„V podstatě mám dvě hlavní práce. Tou první je step. Choreografie ve studiu, potom vedu kurzy pro naše členy a dělám jim choreografii na mistrovství republiky – tedy těm, co soutěží. Pak ještě třeba režíruju výroční představení v divadle. Ta druhá je, že jsem překladatel angličtiny.“ Paráda. Krom angličtiny se dorozumí taky francouzsky a trochu německy a s našimi redaktory v těchto jazycích i pár slov prohodí, zatímco Luboš jen konstatuje, že nerozumí ani slovo. Stane se.
„Kolik tak máte členů ve studiu?“ „No podle toho, jestli soutěžících, nebo ne. Budu to brát na ty soutěžící. Dětí 25, juniorů asi taky, a i v Adults I a II jich bude podobně. Takže tak stovka soutěžících členů. Učíme asi na čtyřech místech v Praze. A jaký máte kurzovný?“ „Dva tisíce na půl roku. Živí nás právě kurzovné. Teď naše studio vyhrálo na mistovství světa osm medailí a na to se všechno nabaluje. Studio je zajímavější pro ostatní. A teď je taky nejúspěšnější v historii.“
Blíží se nám svátky, a tak hosta nemine ani jedna ze svátečních otázek.
„A jak slavíte u vás doma Vánoce?“
„My jsme si doma před šesti lety domluvili, že si dárky dávat nebudeme. A mně to vyhovuje. Nemám stresy se sháněním dárků a užívám si klidu. Takže nemáme stres, máme kapra, stromeček a koukáme na pohádky a máme pohodu. Navíc vždycky kolem Mikuláše máme mistrovství světa, takže se takhle dokážu soustředit.“ Na jednu stranu je to fajn, že člověk nemusí složitě vymýšlet, co komu dát a jen si vychutnává atmosféru. Ale podle mě dárky a Vánoce k sobě prostě patří
„Ty učíš step u prcků. Jak až malý můžou bejt?“ „Máme několik kategorií. Od čtyř do šesti, to je spíš přípravná pohybovka. Od šesti do jedenácti, to jsou děti, 12 – 15 junioři, 15 – 31 dospělí, neboli Adults I, a od jednatřiceti výš – to jsou Adults II.“
„A to můžu přijít s tím, že chci stepovat, kdykoli?“ „Můžeš přijít v šestnácti i v šestatřiceti, to je úplně jedno. Jsme rádi za každého nového člena.“
„A máte nějaký daný normy jaký pohyby dělat nebo jak má vypadat kostým?“ „Nemáme žádný povinný prvky, je to čistě na tobě. Většinou se teda snažíme kostým sladit s choreografií. Kostým sám o sobě je součást hodnocení.“
„Vaši jsou asi pyšní. Schovává maminka fotky?“ „Neschovává, ale fotky z posledních asi šesti let ze všech soutěží mám v počítači.“
„Co dostaneš, když vyhraješ?“ „Dostaneš dobrý pocit, medaili, diplom a pohár.“ „A co s tím potom děláš?“ „Poháry a medaile vystavujeme ve studiu a na diplomy mám šanon doma.“ Asi jich má už pěknou sbírku…
„Ty jsi prezident.“ „Ano, jsem prezident - Českomoravského stepařského svazu.“ „Jak ses k tomu dostal?“ „Byl jsem zvolený. Nepamatuju si, že bych měl oponenta. Chtěli mě, tak jím jsem. A taky se do stepu snažím natahat co nejvíc lidí. Jsem šťastný, když lidi chtějí stepovat. Za každého nového člena máme navíc dotace od Sazky.“ A co vlastně má ten Českomoravský stepařský svaz za úkol?
„Sdružujeme kluby pod náma, vyhlašujeme mistrovství, organizujeme semináře…“
„Kdo rozhoduje o tom, kam se dostanu? Můžu se hlásit na mistrovství Evropy sám, nebo musím přes nějakou organizaci?“ Luboš už by obul stepařské boty. „Jde obojí. Začátečníci jdou většinou do nějakého většího klubu, aby měli větší komfort.“
„Co vlastně od stepu bolí? Z každýho sportu něco bolí.“ „Spíš je to svalová únava, než že by tě bolelo něco konkrétního. Jsi fyzicky vyčerpaný. Asi tě budou ze začátku bolet kotníky, než si zvykneš na boty. A taky když se dělá hodinu jeden krok.“ „Počkej, hodinu?“ „No jistě, to se musí dřít.“
„Tome, jak ty ses dostal k divadlu?“ „Dva roky zpátky jsem natáčel taneční seriál pro Markízu. A potom mě oslovila manželka majitele Divadla Radka Brzobohatého. A už jsem tam zůstal.“
„Kde tě vlastně teď můžeme vidět?“ „Teď v říjnu jsme měli na Brodwayi představení Cesta kolem světa s mistry světa a to samé teď bude v divadle ve Vršovicích. Je to o různých stepařských stylech – je tam blok španělský, africký, hollywoodský…“ Že bychom se zašli podívat?
„A co škola? Jaký jsi byl na základce?“
„Já jsem byl šprt. A taky i na střední. Fakt jsem se učil hodně, bavilo mě bejt nejlepší.“ „A oblíbený předmět?“ „Zeměpis.“ S moderátorkou Mirkou si mohli potřást rukou. Mirka ho učí a tohle je do zeměpisu taky pěkný blázen. Prý ho děsně bavily slepé mapy. Dokonce do takové míry, že si v papírnictví kupoval tištěné předlohy a doma si je vyplňoval. „Já jsem se v tom úplně vyžíval. A třídní učitelka, kterou jsem měl na gymplu, doteď chodí na moje vystoupení. Pak jsem šel na žurnalistiku.“ „Tak tys chtěl být žurnalistou?“ „Bavila mě televize. Vystudoval jsem na Karlovce mediální studia… A chtěl bych s tebou moderovat, Luboši. Škoda, že to tak rychle utíká“ „Tak pozor, on mě tady normálně balí!“chláme se Luboš smíchy.
Spolu s naší redaktorkou Katkou si Luboš založil skupinu „G2 Adults“ s tím, že začnou stepovat a Tomáš se na ně bude závistivě dívat. A Katka je pro každou špatnost. Jenom se pak Lubošovi zdálo, že se jim do G dvojky snaží Tomáš přimíchat. „No počkej, tam můžou bejt ale jenom dva členové – je to G2. No tak vyšoupnem tebe, Luboši, a bude klid,“ povídá vesele Katka. Tohle se Lubošovi moc nezamlouvá a radši se ptá dál.
„Máš sourozence?“ „O pět let starší sestru. Teď se rozhodla žít v Austrálii. „Tak to můžeš na návštěvu. Jak poznáš v dítěti talent?“ „To nemůžu definovat, prostě to poznám. Stejně jako neumím definovat, jak dělám choreografii.“
„A co je tvůj cíl? Co by sis přál?“ „Tak teď jsi mě dostal. Jsem si myslel, jak se zapíšu, že dobře mluvím, ale teď jsi mě zaskočil… Tenhle rok byl pro mě zajímavej. Nové zkušenosti, divadlo, televize – to vždycky obohatí. Byl bych rád, kdyby to takhle pokračovalo.“
…Určitě bude Neboť kdo se směje na svět, na toho se směje svět. Hodně úspěchů
Lucie Faustová 2010
www.fenixradio.net
2024 ©