Dnes jsme mohli v našem „obýváčku“ přivítat paní prof. Moldanovou, literární historičku a kritičku. (V roce 1993 se stala profesorkou dějin české literatury, také vyučuje na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí, kde působila jako proděkanka a dvě funkční období jako děkanka Pedagogické fakulty.)
„Paní profesorko, jaké to je být děkankou? Poslouchali Vás všichni?“
„No snad jo!“
„A naplňovalo Vás to?“
„Je to něco jiného. Šílená práce. Všude spousta papírů.“
„Paní profesorko, co to vlastně znamená být literárním kritikem?“
„Znamená to, že hodně čtete knížky. Občas jich mám rozečtených i několik najednou.“
„Takže vy hodnotíte to, co se tam děje.“
„No to ani tak ne. Děj je skoro vždycky stejný. Základních příběhů je asi čtyřicet. Já se spíš zabývám tím, jak to autor napsal, jakým způsobem ten příběh vypráví, jaký charakter mají postavy a kdy je autor nechá vstoupit do dějové linky.“
„Vy asi máte velkou knihovnu, viďte.“
„Nemám knížky ani tak kolem sebe, spíš jsem zahrabaná pod nimi.“
„Jaký máte názor na elektronické knihy?“
„Podle mě je to užitečná věc. Asi bych ocenila, kdybych měla všechny ty knihy, které doma skladuji, protože jsem literární historička a jednou by se mohly hodit, v elektronické podobě. Bylo by to příjemné. Samozřejmě ke čtení do postele si raději vezmu knihu vázanou.“
„Takže vám by to nevadilo.“
„Ne, proč? Je to pokrok. Myslíte si, že lidé říkali, že chtějí knihy ručně psané, když Gutenberg vynalezl knihtisk?“
„Taky pravda… Vy už jste začínala jako pedagog?“
„Učím od roku devadesát. Předtím jsem se věnovala hlavně literární historii.“
„Jaké to je - být pedagog?“
„Pořád se něco mění. Neexistuje stereotyp – pořád jiní lidé, jiné reakce. A to je na tom to pěkné.“
„Jací myslíte, že byli studenti dříve? Nebo jsou pořád stejní?“
„Já jsem studovala v době totality a to na vztahy mezi studenty a pedagogy jistě nějaký vliv mělo. Ale záleželo na jednotlivých kantorech. Myslím, že teď jsou vztahy bezprostřednější, méně formální.“
„Stává se, že studenti profesorům tykají?“
„Nemyslím si, že je to běžné. K pedagogům by měl mít student nějakou úctu.“
Paní profesorka bydlí nyní v Praze, studovala na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy český jazyk a polštinu. „Proč jste studovala zrovna polštinu?“
„Mohla jsem si vybrat, ale o tom, že jsem nakonec zvolila polštinu, rozhodli polští romantičtí básníci.“
„A když čtete knížku polsky, je těžké něco přeložit?“
„Já když čtu, tak nic nepřekládám.“
„A jsou v polštině výrazy, pro které v češtině nemáme pojmenování?“
„Ani ne, jsou to oba jazyky slovanské, tudíž podobné.“
„Hm… ale v angličtině se s tím setkat můžeme… Paní profesorko, já mám pro vás jednu možná trochu záludnou otázku. Jaký myslíte, že byl Mácha člověk? Ideál pro romantickou dívku?“
„Spíš byl drsný. Vezměte si, že běhal za Lori z Prahy do Litoměřic a zpátky. Byl bezpochyby zvláštní osobnost, plný konfliktů sám se sebou i se světem.“
„A Babička Boženy Němcové?“
„Tak všichni víme, že Babička je velmi zidealizovaná. Ale to neznamená, že by to dílo ztrácelo na hodnotě, to vůbec ne. Němcová vytvořila svět takový, jak by měl doopravdy vypadat. Dává nám představu o tom, jak by se k sobě měli lidé chovat, jak slušně rozmlouvat a navzájem si sebe vážit.“
„Co myslíte, že ji hnalo k tomu, že takhle idealizovala?“
„Božena Němcová byla hlavně mimořádně nešťastná. Ale i když člověk žije v neštěstí, může v sobě skrývat nějakou tu „třináctou komnatu“ ve které je ukryté štěstí.“
„Jak je možné, že jsou Máchovy básně tak krásné, když to byl takový rapl?“
„Člověk nejspíš potřebuje nějaký intenzivní prožitek, aby mohl napsat něco kloudného.“
„A jaký byl třeba takový Šrámek? Co ten byl za člověka? Vy jste ve své diplomové práci rozebírala jeho román Tělo, tak to ho máte určitě výborně nastudovaného.“
„Jaký byl Fráňa Šrámek? To byl nejspíš strašně prima člověk – jakoby z jednoho kusu. Dělal to, co říkal. Myslím, že byl solidní.“
…A teď zas trochu z jiného soudku:
„Jak bylo v Egyptě, paní profesorko?“ (Paní profesorka nedávno přednášela na univerzitě v Káhiře.)
„Je to tam úplně jiný. Zažila jsem všední provoz velkoměsta. Jejich doprava je šílená. Z každé strany se řítí nějaké auto… Ale mrtvoly jsem nikde neviděla. Usoudila jsem tedy, že jsou asi k sobě ohleduplní. A je tam všude strašně prachu, to víte, poušť. A to hemžení… Nechtěla bych tam žít.“
„A Káhirští studenti?“
„Studentů bohemistiky tam měli asi sedmdesát, což je poměrně dost.“ Je to překvapivé, vezmeme-li v potaz, jak malý stát Česká republika je. „Oni Češi hodně cestují a také tam češtinu užijí jako překladatelé i ve firmách.“
„A to jste jim tam přednášela normálně v češtině?“
„No jistě, vždyť studují bohemistiku! Ti z vyšších ročníků komunikovali pěkně česky,“ pochvaluje si. „Jenom pedagogové si stěžovali, že chodby jsou věčně plné brebentících studentů a že jim nechodí na přednášky.“
„A chodí tam opravdu všechny ženy zahalené?“
„Ano, ale není to jen kupa hadrů, bylo vidět, že ty šátky mají rafinovaně poskládané. Některá děvčata vypadala velmi elegantně.“
„A co Vaše vlastní tvorba? O čem píšete?“
„Zajímám se hodně o autorky z přelomu 19. a 20. století. Tím, jak promítají svoji životní zkušenost do svého díla a jak se snaží zrealizovat program České moderny z pohledu ženy. (Na písčitých půdách) Dalším mým dílem je monografie o Boženě Benešové, která mezi tyto ženy také patří.“ Krom těchto knih vydala ještě titul s názvem Naše příjmení a čtyři další.
„A to zasednete za psací stůl a prostě napíšete knihu?“
„Píšu dlouhodobě. Nějak se to nahromadí a pak to samo vyplyne.“ Celkem vydala sedm vlastních titulů a na mnoha dalších se podílela. V 60. a 70. letech spolupracovala s českým rozhlasem, přispívala do pěkné řádky literárních časopisů (Literární noviny, Květen…) A mimo jiné napsala spoustu recenzí. Celkový výčet aktivit zní velmi zajímavě.
„Jaký by vlastně měl kritik být? Objektivní?“
„Objektivní? Co to je? Kritik vyjadřuje svůj názor, svůj vztah k dílu na základě hlubší znalosti literatury. Nemůže být objektivní.“
„Paní profesorko, co Vaši vnuci? Tíhnou také k literatuře? Směřujete je k tomu?“(celkem jich je šest a všechno kluci)
„Nesměřuju, každý se musí rozhodnout sám. Když něco potřebují, vždycky ráda poradím, to jo. Ale myslím, že budou nakonec dělat něco úplně jiného.“
Kdo ví, možná překvapí. Paní profesorce přeji hodně štěstí a ať se jí dílo dál pěkně daří. Nashledanou příště!
Lucie Faustová
www.fenixradio.net
2024 ©