Perspektiva se představuje

Tentokrát jsme ve studiu ála obývák přivítali hned tři prima dámy, veselé a šťastné, jak jen člověk může být, když ví, že dělá něco správného: Janu Víznerovou, Ivanu Zahálkovou a Dášu Brožíkovou. „Tak dámy, která bude první okupovat mikrofon?“ „Tak třeba já,“ poví Jana a už před něj zasedá.

„Tak, Jani, povíš nám, co to vlastně Perspektiva je?“

„Jsme sdružení handicapovaných lidí všeho typu - mentálně, tělesně i psychicky.“ „Kde sídlíte?“ „V zeleném domečku tady v Roudnici, Havlíčkova 276.“

„Jani, ty jsi vlastně něco jako zakladatelka. Povíš nám, jak se Perspektiva zrodila?“

„Původní název „Perspektiva“ vymyslel pan Veselý, který je sám vozíčkář. V roce 2005 jsem se s ním spojila, započala nějaká větší aktivita a vznikl zelený domeček s tím, že to budeme dělat zadarmo a s velkou motivací. Postupně jsme zjistili, že bychom si i mohli trochu přivydělat, ale s jednou podmínkou: všichni musíme být trochu postižení.“ „Takže ty jsi zakladatelka zeleného domečku.“ „Ano, dá se to tak říct.“ „A jak je to u vás s placením?“ „To je individuální. Ale u nás, pokud je to možné a zatím to vždycky možné bylo, klient nehradí nic.“

„A keramika byl čí nápad? Tvůj?“ V zeleném domečku je totiž plně vybavená keramická dílna se vším všudy, co by jen mohlo být potřeba na vytvoření pěkného kousku keramiky.

„Ano, můj. Je to hrozně dobrý. Od tří let mám doma postiženého syna. Měl i individuální výuku a v osmnácti je plně invalidní, takže pracovat nemůže. A keramika hodně motivuje k další činnosti, protože ti lidé vidí, že sami něco vytvářejí.“ Jistě, pro lidi je nesmírně důležité, aby se cítili potřební. „A jak se ta keramika vlastně dělá?“ „Trvá to déle. Vytvaruješ hlínu, dáš ji vypálit, přetřeš glazurou,a pak znova vypálit.“

„Ale ti Fénixové, co jsme od vás dostali, to nebyla keramika.“ „To byla speciální modelína. Je lehčí, vypadá trochu jako pěna a pak ztvrdne.“

„Aha...“ Luboš právě učinil velký objev:) „A prosím tě, je vhodnější označení postižení, nebo handicapovaní?“

„Myslím, že handicapovaní. Někteří třeba kulhají, ale to neznamená, že by jejich mentalita byla nedostačující. Každému z nás bylo dáno do vínku něco jiného. Můžete být na jednu stranu v něčem znevýhodnění, ale na druhou v něčem hodně vynikat.“ ...Jak to třeba bývá se slepými lidmi a jejich výborným sluchem...

„S kolika klienty jste začínali, Jani?“

„Původně byli čtyři, ale od té doby jsme se trochu rozrostli. Na začátku jsme také pracovali v terénu a docházeli k lidem domů... Teď je nás dvanáct. Ale málokdy se v domečku sejdeme všichni najednou. Spíš se tam tak nějak střídáme. Asi je to lepší, protože když jsme tam všichni, třeba když slavíme něčí narozeniny, je tam dost plno. Nejen proto taky sháníme nové prostory. Lidé s psychickým postižením potřebují více klidu a když se tam sejdeme všichni, je tam poměrně rušno.“ Takže kdybyste někdo věděl o nějakém vhodném místě, nebo jej dokonce mohl poskytnout, ohlasy jsou velmi vítané. Pište na „perspektiva@post.cz“.

„Kdo všechno může přijít do Perspektivy?“ „Spousta lidí se kvůli svému postižení stydí, ale dveře jsou otevřené pro všechny. Záleží na dohodě. Ani nemusí přijít sami. Můžou si vzít někoho s sebou nebo vyslat zástupce. A pokud se nechtějí setkat s ostatními, někdo z nás tam bývá už od sedmi. Jinak máme otevřeno od pondělí do pátku, od osmi do tří. Už dokonce ani není problém se k nám dostat. Pořídili jsme auto a můžeme k nám svážet seniory i vozíčkáře.“

„A co by sis pro Perspektivu přála?“ „Právě abysme našli nové prostory a kdyby se objevil nějaký ten sponzor... A aby bylo pořád dost klientů:)“

„Já ti, Jani, děkuju, tak dámy, kdo bude další?“ Právě probíhá přebírání štafety a k mikrofonu si pospíšila Ivana.

„Tak, Ivo, ty jsi prý byla ta terénní pracovnice.“ „Ano. Chtěli jsme pracovat i s lidmi, o které se nikdo nechtěl starat a které všude odmítali. Tak jsme k nim docházeli do bytu, nakoupili jim, dovedli je k lékaři, pomohli uklidit, když o to stáli, nebo jsme jim nechali vyprat prádlo.“ „A kolik jsi jich měla na den?“ „Dva. Ale ne všichni byli ochotni spolupracovat. Nejdřív si to domluvili a pak, když jsem dorazila, tak neotevřeli, vymlouvali se, nebo na smluvenou schůzku vůbec nedorazili. Nebylo to s nimi lehké.“

„A jak ty ses dostala do Perspektivy?“

„Z úřadu práce. Ukázala jsem osvědčení a pán mi řekl, že přímo takovou osobu potřebují. A tak jsem se dostala do Perspektivy... jsou to už tři roky. Netušila jsem, že existuje tak klidné místo. Ti lidé jsou úžasní! Jsou jako druhá rodina.“ ...Je krásné vidět v očích takovou srdečnost a dojetí. I led by roztál. „Trvalo dlouho, než si na tebe zvykli?“ „Vůbec ne,“ kroutí hlavou. „Občas se neshodneme, ale dali by za nás ruku do ohně. Když se něco seběhne, vždycky se nás zastanou.“

„Co s nimi vlastně podnikáte?“ „Když se k nám klient dostane, je na něm, čemu se bude věnovat. My mu to nabídneme, on může přijmout. Může dělat různé ruční práce, hrát stolní hry, dělat keramiku a máme i internet. Navíc se snažíme být aktivní. Každou středu pořádáme v kavárničce pod Mevou (Řipská 6) sportovní den. Je tam úžasný klid a je taky bezbariérová. - Hrajeme kuželky, házíme talířem a pořádáme turnaje v petangueu nebo v boccie. To je něco na způsob petangueu, ale míčky jsou kožené. Teď taky nově od středy můžou v kavárničce vyzkoušet taneční terapii. Je vhodná pro ty, kteří mají problémy s rukama, i pro lidi na vozejčku, aby si mohli procvičit tělíčko. Každý si udělá cvik tak, jak mu vyhovuje.

Taky jezdíme na výlety, samozřejmě podle možností klientů. Když vybíráme místo, snažíme se, aby byl všude bezbariérový přístup, a to i třeba do restaurací, a to tady v Roudnici postrádáme. Člověk si to neuvědomí, dokud se s tím sám nesetká. Ale u nás se dá dostat na poštu jenom do přízemí, úřad také není bezbariérový, z restaurací možná tak Maják nebo U Wágnerů.“ Naše strmé náměstí by mohlo být pro lidi na vozíku také pěkným problémem... „Takže v normálních restauracích nejíte?“ „A nejen proto. Někomu vadí příbory. Proto jíme většinou v Mekáči, kam se vždycky všichni klienti těší. Je to pro ně malý svátek.“

„Jak se na vás ostatní koukají, když jedete na výlet?“ „Dost často si ani nevšimnou, protože je nás velká skupina. Ale občas se najdou lidé, kteří ukazují, civí s otevřenou pusou, nebo se dokonce posmívají. Jsou to většinou děti. Jako společnost jsme si ještě nezvykli. Myslím, že je to tím, že rodiče s dětmi nemluví o tom, jak se k těmto lidem chovat.“

„Co mám dělat, když vidím člověka na vozíku, má postiženou ruku a já mu ji chci stisknout?“

„Není problém, stačí kontakt, stisknout zápěstí. Kontakt je hrozně důležitý.“

„A co ty by sis přála pro Perspektivu?“ „Aby nás měli na úřadě dál takhle rádi a aby jsme mohli lidičkám dál takhle pomáhat.“

„Tak, Dášo, pojď, na tebe jsem se těšil... Ty jsi vlastně v Perspektivě nováček.“

„No, já jsem ještě takový malinký kuřátko...“ „...takový vopelichaný, kterýmu kouká skořápka ze zadku.“ Dáša je v Perspektivě od května. Aby tam mohla pracovat, udělala si rekvalifikační kurz v oblasti „asistent v sociálních službách“.

„Jaký byl tvůj první den v Perspektivě?“

„Byla to bezesná noc. Pořád se mi honilo hlavou, jak mě ti lidé budou brát, jak na mě budou koukat. Ale jsou tam všichni otevření a upřímní. Každý má svá specifika, každý je jedinečný, ale všichni jsou skvělí,“ usmívá se doširoka:) „A právě to, jak ke každému přistupujeme individuálně, to myslím všichni ocení.“ „Není těžké mít individuální přístup k dvanácti lidem?“ „Člověk je musí poznat, aby s nimi mohl pracovat. Musíš se naučit, jak s nimi jednat... Vědět, jak je zaujmout, jak je zabavit. To je hrozně důležité. Když je zaujmeš, můžeš je dál rozvíjet. Já si s nimi vlastně hraju.“

„Děláš práci, která tě baví.“ „Je to opravdu větší rodina. Těm lidem se snažíš porozumět, dát jim něco víc. Pro některé mohou být banální věci skoro nepřekonatelným úkolem.“

„Už jsi měla, za tu dobu, co v Perspektivě pracuješ, s klientem nějaký konflikt?“

„Ano, ale podařilo se to uvést na pravou míru.“

„Jakou zodpovědnost máš za klienty, když jste někde na výletě?“

„Úplně velkou! Některé můžeš pustit a říct jim, kdy a kde se sejdete. Ale většinu doprovázíš celý výlet - když si chtějí koupit něco na památku, hlídat, aby je nikdo neokrad,... jsi s ním pořád. Většinou se rozdělíme do skupin, ale ty o sobě musí navzájem vědět.“

„Jezdíte někdy do bazénu?“

„Ano, plaveme úplně všichni. Každých čtrnáct dní se budeme jezdit koupat.“

„Jak by ses měl chovat, když máš někoho handicapovaného v rodině? Máš mu všechno obstarat, aby se nenamáhal?“ „Právě naopak. Měl by ses ho snažit co nejvíc zapojit, maximálně vytížit, aby se dál rozvíjel. A samozřejmě ho podporovat a jednat s ním, jako se sobě rovným.“ Činnost je opravdu důležitá proto, aby lidi „nezakrněli.“

„Když ti někdo začne důvěřovat, jsi schopná se od něj doma odpoutat?“ „No, moc ne. Už teď mám připravené plány na zítra. Jak všechny zaujmout a jak je dál rozvíjet,“ říká Dáša spokojeně.

„Co když k vám přijde nový člověk?“

„Staráme se o to, aby se dozvěděl, co všechno má k dispozici. Vzájemně se „oťukáváme“. Chceme, aby se cítil dobře. Proto nikdy nesmíš říct „musíš“. Spíš se snažíš o to, aby sám chtěl.“

„Dášo, když by chtěl klient naučit s počítačem, zvládla bys to?“ „No, co se týče počítačů, my se učíme spíš navzájem.“ Dáša je asi technicky zdatná:)

„Může se k vám přijít podívat úplně kdokoli?“ „Myslím, že to vůbec není problém. Jen ať přijde, rádi ho provedeme.“ Z Dáši úplně vyzařuje energie a nadšení pro věc:) Její práce ji musí neskutečně dobíjet.

„Dášo, chystáš se na vinobraní?“ „Jistě, budeme tam mít i krámek.“ „Vy - jako Perspektiva?“ „Ano.“ „...A co v něm najdeme?“ „Spoustu ručních prací - vyšívané polštářky, háčkované věci a samozřejmě keramiku. S keramiky vyrábíme úplně všechno.“ A tyhle pěkné věcičky potom také prodávají. Zbývá už jen dodat, že jejich výrobky jsou opravdu krásné. Dokonce si je i můžete objednat.

„A máte otevřeno i přes prázdniny?“ „V červenci všichni vybíráme dovolenou, ale od srpna jedeme naplno. Jenom mají někteří klienti ještě prázdniny.“ „Dokážeš si představit na čtrnáct dní jet s klienty na dovolenou?“ „Určitě, myslím, že jo.“

Perspektivě přejeme, ať se dál rozvíjí a děkujeme za ptáky Fénixe, které nám pro hosty dodávají její členové. Přeji vám, aby se vám skutečně povedlo nalézt potřebné prostory a vy jste se mohli rozrůstat. Tohle setkání bylo myslím velmi užitečné. Je krásné, když si lidé pomáhají, myslí to s jinými upřímně a když je vidět, jak si jeden člověk váží druhého jako bytosti. Je obdivuhodné, jak k sobě lidé v Perspektivě mají blízko.

...Párkrát už jsem mezi nimi byla. To místo opravdu vyzařuje nezvykle klidnou a přátelskou atmosféru. Jen se běžte přesvědčit.

Lucie Faustová

www.fenixradio.net