Pavel Doulík
Je 23. ledna a dnešním hostem na Fénixu je doc. Pavel Doulík, zatím ještě stále proděkan ústecké pedagogické fakulty, od pohledu veselý a velmi optimistický člověk Naštěstí neulpí na všech svých titulech, takže mi velice usnadňuje práci a já je tedy nemusím všechny vyjmenovávat..Mimo to, že byl zvolen do funkce děkana, je spolu s doc. Jiřím Škodou autorem nové chemické učebnice pro 8. a 9. ročník základních škol a víceletých gymnázií. Tato učebnice od nakladatelství Fraus získala velmi příznivý ohlas.„Jak se těšíte na roli děkana? Co plánujete na fakultě změnit?“„Plánuju udělat spoustu změn, teda jestli získáme peníze, a ty nebudou. Budu se snažit, abychom i v době krize přežili a, pokud možno, aby se fakulta i nadále rozvíjela. Ale budeme asi muset utáhnout opasky.“ „Na břiše?“ „No, na břiše. A když se to nepodaří, tak kolem krku.“ „Proč umírat takhle drasticky? Jsou přece i bezbolestný způsoby, jak se zabít.“ „Třeba?“ „Třeba prášky.“ „Prášky jsou spíš pro ženský.“ „Jo tak Vám to asi nepřipadá, jako dostatečně mužskej způsob sebevraždy,“ dobírám si ho.„Ne, prážky jsou pro ženský, protože ty chtěj, aby i po smrti vypadaly dobře. Aby si nerozpatlaly make-up. Kolik ženskejch si prostřelí hlavu kulkou?“ „Já myslím, že když se někdo chce zabít, tak to, jak bude vypadat po smrti, asi moc neřeší.“ Zajímavá a světu jistě velmi přínosná úvaha.„Čím jste si ten titul děkana zasloužil?“ „Sex-appeal?“ (Sborový výbuch smíchu…) V tento okamžik moje oči spočinou na šusťákách a „značkové mikině od Vietnamců“, ošacení, v jakém k nám pan proděkan dnes zavítal.„Můžu to říct do vysílání?“ směje se Luboš. „Dobře, tak řekněme charisma,“ lehce poupraví pan docent. „Jaký to bylo na fakultě v listopadu?“ To se totiž volil nový děkan. „Byl jsem rád, že to skončilo. Nejdřív to představování kandidátů, pak vlastní volba… Ale zas tolik humbuku kolem nebylo. Pozornost lidí odpoutala volba rektora. Měl jsem jenom jednoho protikandidáta, a to byl tělocvikář. Výsledek voleb byl 10:3, takže docela jasný a jsem za podporu rád.“„Nemáte třeba problém s autoritou? Vy jste dost mladý člověk. Respektují starší kolegové vaše názory a to, že je nad nimi někdo mladší, než jsou oni?“ „Marně jsem hledal, kolik by mělo být děkanovi, aby mohl být děkanem. Žádné omezení jsem nenašel. Počítám dopředu s tím, že budou lidi, kterým se moje koncepce líbit nebude. Ale myslím si, a neustále to opakuji, že to, co dělám, dělám ve prospěch věci.“„Nejdřív proděkan, od března děkan, kam půjdete dál?“ „Tam, kde mě budou chtít. Ale ona mi Lucka v nejhorším poradí…,“ tázavě pozvedám obočí… „Každej ve funkci si přece pořizuje někoho, kdo mu radí, a kdo za něj všechno napíše.“ „Jo taak, nechcete zkusit politiku, třeba na ministra?“ Nadhazuje Luboš. „Politický ambice nemám. Už takhle se mi těžko vybírá z toho množství stran, co jich tu jen máme.“ „No právě. Byste si založil vlastní.“ Navrhuje Luboš horlivě. „To už jsem zkusil.Ale byl jsem jedinej člen.“ „Jo takhle!“ Myslím, že s Lubošovým nadšením pro věc by mohli novou stranu v klídku založit spolu, reformátoři.„Učíte vlastně ještě?“ „Občas se mi to stane. Dobíhá mi úvazek na gymnáziu v Teplicích. To je takové zpestření,“ říká spokojeně a také se tak tváří. „Jak reagovali kolegové z gymplu na Vaše jmenování?“ „Češtinářka za mnou přišla: ‚Pavle, já Vám musím pogratulovat. Ale musím se Vás zeptat: byl jste zvolen proto, že jste tak dobrý, nebo proto, že neměli nikoho jiného?‘ Tak jsem jí odpověděl, že to samozřejmě byla ta druhá možnost, že si na mě vzpomněli.“ (vlna smíchu) „Ale jinak jsem to na gymplu nijak nešířil.“ „A co Vaše koníčky? Co třeba posloucháte?“ „Se podívej,“ rozepne mikinu a ukazuje na svoje bezva triko s nápisem „Guns N‘ Roses“. Soudě podle toho, že si hned úvodem nechal zahrát písničku od Queenů, usuzuji, že ti také můžou být. „A co koncerty? Chodíte?“ „No, občas, když mě někdo dotáhne na vážnou hudbu. U toho já vždycky usínám. Hrozně mě to nudí a počítám minuty do konce. Taky hraju hokejbal… Víš, co to je?“ Podívá se na mě tázavě. „Že by hokej po zemi?“ „No tak já myslím, že by to ve vzduchu ani nešlo,“ provokuje. Dělá mu to radost „Pak ještě hraju fotbal, občas i něco přečtu a rád zpívám.“ Určitě i ve sprše. „Copak čtete? Noviny?“ „Jasně, Blesk a Aha!, to je moje. Ne, kecám. Mám oblíbené tři autory. Dana Browna, Kafku a Mailera, možná ještě Hellera. A samozřejmě, koukám na Simpsonovi.“ „Takže všechny série zpaměti?“ „No, až na tu poslední, co teď běží.“„A co takhle nějaké zimní sporty, třeba lyže?“ „Od sedmé třídy, kdy jsem na povinném lyžáku nějak přejel a skončil s lyžema v poli a s ksichtem na mrtvý myši, zimním sportům moc neholduju. Rád bych byl profi golfistou, ale to už asi nestihnu.“ „A co syn? Ten třeba jednou bude chtít lyžovat.“ „Nevadí, zapnu mu Eurosport.“ Mimochodem, Luboš vymyslel krásný, nový, zcela spisovný tvar pro sedmý pád od slova „lyže“ – „s lyžmami“.„Pane docente, prozradíte nám, jak se kupují tituly?“ „Jistě. Myslím, že stačí otevřít denní tisk a podívat se, na co máte…“ „Jo, takhle snadný to je… Prověřovali se u vás, když byla ta aféra s plzeňskými právy, také nějací studenti?“ „Ano, i my jsme zpětně prověřovali pár „rychlostudentů“. Někteří byli starší než my, tak jsme si pěkně zahrabali v archivu. Ale u všech studentů se podařilo objasnit, proč měli studium kratší. Ono upřímně, jenom blázen by si kupoval titul na pedagoga. To ty práva jsou trochu zajímavější.Během naší debaty jsme trochu zabředli do filosofických úvah a mimo jiné se dozvěděli, že pan docent je romantik a chodí koukat na hvězdičky. Ale na druhou stranu je tu i ten pragmatický protipól: „Si to vemte. Jak může být vesmír nekonečný a přitom se dál rozpínat? To je nad moje chápání.“„A jak vy jste se vlastně dal na učitelskou dráhu?“ „Tak, mě už v sedmi letech bavilo někoho poučovat a doučovat… Ne, nikdy jsem nechtěl být kantorem. Původně jsem plánoval medicínu. Třeba gynekologii – ale pouze jako laik, nebo patologii, protože tam už není, co zkazit. A nakonec jsem skončil v Ústí na biologii a chemii. Ale z biologie už umím jenom pohlavní soustavu…“ „Tak to je zas ale praktický.“„Myslím u rostlin. Pestíky… Chemie je víc logická. Taková praktičtější. Stejně jsem měl bejt ten ministr,“ dodává s úsměvem. „Chci bejt starej, senilní, nevrlej vlastník jaderný elektrárny. Mým vzorem je Charles Montgomery Burns.“ Myslím, že profi golfista byl reálnější.„Koho z vás vlastně napadlo, že sepíšete učebnici? Jirku Škodu, nebo Vás, nebo vás někdo požádal?“ „Fraus oslovil nás, stejně jako asi osm dalších. Chtěli, abychom napsali tak 2 ukázkové lekce. Tak jsme si na to s Jirkou sedli a to naše se jim líbilo nejvíc. Nakonec jsme napsali celou učebnici. Vždycky jeden z nás napsal článek, druhej si to přečetl a okomentoval. Teď už prakticky nevíme, kdo z nás co psal. Ale duchovním otcem je Jirka.“ „A plánujete dopsat ještě nějaké díly?“ „Ta učebnice je jedna z nejlepších věcí, jaké jsme s Jirkou udělali. Ale je to otázka peněz. A času. Ale třeba ho teď budu mít víc, když budu ten děkan.“ Tak uvidíme. Možná, že se nového dílu dočkáme„Vy máte s Jirkou Škodou asi v kanceláři veselo.“ „My se s Jirkou tak hezky doplňujeme. Snažíme se i vážné věci pojmout „nevážně“. Kvůli Jirkovi mám vlastně také Facebook.“ Vsadili se, že když doc. Doulík bude zvolený děkanem, že si také pořídí profil na Facebooku. Na rozdíl od doc. Škody ale nemá za cíl mít 2000 přátel. „Jsem introvertní. Na Facebooku si vystačím sám. Vždycky si na zeď napíšu komentář a ještě zakliknu, že se mi to líbí,“ utahuje si z nás. „Já si, na rozdíl od Jirky, vybírám, koho si přidám do přátel.“ Pravda, Jirka to možná trochu přehání.„Kolik lidí tak myslíte, že fakultu opouští s tím, že půjde učit?“ „Já doufám, že většina.“ „Je učitelů dost?“ „Třeba češtinářů a dějepisářů. S těmi by se dal dláždit chodník.“ „Dláždit?“ „No jistě! To vezmete češtináře, očistíte ho, položíte a zalijete betonem.“ To by byly zajímavé chodníky. „Pavle, vy tam máte na UJEPu i cize mluvící studenty. Kolik řečí umíte Vy?“ „Já umím svahilsky, pak češtinu, tu ovládám myslím velice dobře, pár slovenských obratů, trochu francouzsky, pasivně rusky – za to se mi na fakultě smějí. Samozřejmě angličtinu a němčinu z pořadu Alles Gute! Ale studenty tam máme i z Japonska, Číny, Ruska a velmi zajímavé bylo, když u mě dělala zkoušku jedna Vietnamka. Vytáhla si otázku z „pedagogické komunikace“. Jenom jsme na sebe hezky kývali a ani jeden z nás nevěděl, o čem jsme se to bavili. Tak jsem jí dal za dva a ona se mi odvděčila právě touhle mikinou.“ A podívá se na mikinu, co má na sobě. Pěkná, pruhatá.„A co stránky vaší fakulty? Ty určitě znáte nazpaměť.“ „Ježiš, na ty já nechodím.“ „Pavle, Vy mi to kazíte,“ říká Luboš rozhořčeně. „No dobře. Stránky jsou určitě hezký, přehledný a lákavý a jsou pf.ujep.cz.“ „A proč Vy vlastně v práci pořád nosíte oblek? To musej všichni?“ „Tak třeba tělocvikář, když jde plavat, tak ho mít nemusí. Ne, tak já myslím, že jsem spíš výjimka. Většina chodí v civilu. Je pravda, že bez obleku mě občas lidi ani nepoznávaj. Ale ke mně to tak nějak patří. Je to určitej profesní status. Když třeba přijede nějaká delegace, tak není úplně vhodný je uvítat v brankářskym ohozu.“„A co Teen Age University?“ „Tak ta jede dál, těší nás to.Stejně jako Univerzita třetího věku. Ten nápad je výborná věc! Spoustu lidí to může nadchnout. A třetí generace – to taky nezavrhujeme. Dokud bude ještě někdo chodit, tak ne.“ „Tak to určitě bude. Věřme jim. Musím Vám poděkovat, že jste dnes našel cestu sem.“ „Měl jsem navigaci. Původně jsem teda měl mapu přilepenou na předním skle, ale zjistil jsem, že nevidím krajinu.“ Co slovo, to perla.„Co tedy plánujete za dobu svého působení coby děkan na fakultě změnit?“ „Asi by to chtělo bustu. Myslím, že by to bylo hezký… Chtěl bych, aby se fakulta dál rozvíjela, i když jsme v těžké situaci. A bylo by fajn, kdyby se nám podařilo dodělat kampus (univerzitní městečko) v bývalé nemocnici v Ústí. Univerzita je roztroušená po celém městě a takhle by bylo všechno trochu pohromadě.“ „Přijdete zas, pane docente?“ „Až načerpám nějaké nové zážitky, tak rád dorazím.“ ...A my budeme také rádi. Někdo, kdo takhle srší humorem, se jen tak nevidí Tak hodně štěstí v nadcházejících děkanských letech.
Lucie Faustová 2011
2024 ©