Patrik Mitter

  PhD. Patrik Mitter

První dojmy? S rukama založenýma na prsou těká z jednoho obličeje na druhý a zvědavě čeká, co se bude dít. Důstojný. A trochu nesvůj. V rádiu byl poprvé a možná nevěděl, co očekávat. Ale když se rozpovídá, tančí mu v očích ohníčky. Ví toho hodně.

Odkud k nám přijel? Z Ústí. Stejně, jako doc. Škoda, vyučuje na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, ale s úplně jiným zaměřením. Působí na katedře bohemistiky, což je věda o češtině jako takové, české literatuře a historii. Jeho obory jsou lexikologie (slovotvorba), stylistika a v neposlední řadě také onomastika – nauka o vlastních jménech a jejich původu. Krom toho také učí Slovenštinu. Je totiž bilingvista. Narodil se na Slovensku do smíšené rodiny a má tedy k oběma jazykům stejně blízko. Prý v pěti letech znal zpaměti jména jak českého, tak slovenského kalendáře. Hezky jak jdou pěkně po sobě.

„Když jste na Slovensku, přemýšlíte ve Slovenštině? Zdají se Vám v ní sny?“

„Sny nevím, ale nedávno jsem byl na Slovensku navštívit otce a přišlo mi úplně normální myslet slovensky. Bohužel, do budoucna se asi bude muset z češtiny do slovenštiny překládat, neboť moderní generace jí přestává rozumět.“ Je to smutné, ale bohužel tomu tak je. Dnes jsem otce poprosila, aby na mě chvíli mluvil Slovensky a měla jsem s tím trochu potíže…

„Co je vlastně na studiu jazyka tak zajímavé?“

„Studium jazyka může samo o sobě být velké dobrodružství. A to i jazyka mateřského. Přitom bývá student často nemile překvapen.“

„Nemile? Proč?“

„Musí přečíst všechna podstatná díla z české literatury, musí mít přehled v literární kritice a měl by studovat historickou gramatiku. A k tomu alespoň okrajově zásady stylistiky.“

„Když někdo mluví nespisovně, trhá Vám to uši?“, vyslovím otázku poté, co si uvědomím, že v přítomnosti literárního vědce občas vypustím nespisovné koncovky.

„Mně to uši netrhá, už jsem na to bohužel zvyklý.“, odpoví s trochu smutným úsměvem. „To je jako když lékař vidí nemocného. Taky se na něj nezlobí. Ale musí se určit, kam nespisovný jazyk patří a kam už ne. Vhodnost je namístě.“

„A co vlastně stylistika je?“

„Je to nauka o slohu. Zajímá ji výběr a uspořádání jazykových prostředků, podle nichž jsme často schopni rozpoznat autora. Tu samou věc sdělí teenager jinak než senior.“

„Kde se vlastně učí stylistika?“

„No, otázka zní: lze ji vůbec učit? Jde styl naučit, když každý je jiný? Je pravda, že jsou určité objektivní faktory. Lze naučit to, jaké vlastnosti má určitý text s danou funkcí mít a jak má být ztvárněn. Třeba popis.“

„Učíme se jí od rodičů?“

„Dítě hledá řečnické vzory. A nejblíže mu jsou pochopitelně rodiče. Přebírá jejich obraty, ačkoli si to ne vždy uvědomí. Občas ani neví, co výroky znamenají a používá je prostě proto, že se mu líbí. Rodiče mají tedy velmi významnou roli. Ovšem ne každý rodič je dobrý řečnický vzor. Krom rodičů na dítě hodně působí i učitelé. Hlavně na prvním stupni základní školy, kdy dítě učí jeden, nanejvýš dva učitelé.“ Tedy pokud mluví malé dítě ne zrovna slušně, není to úplně jeho vina.

„Jak jste se vlastně dostal ke své profesi?“

„Když mi bylo třináct, chtěl jsem být sportovním redaktorem. Ale pak mi došlo, že tudy cesta nevede. Zajímala mě lingvistika. Kdybych tenkrát zůstal na Slovensku, asi bych se více zabýval právě slovenštinou. Ale docela si dovedu představit, že až budu starší, tak budu vařit, plést a háčkovat. Nějak zkoumat, jak se ty vzory tvoří…“

„Tak to od Vás příště očekáváme svetr.“, chytnu se toho okamžitě.

„A s nápisem FÉNIX RÁDIO.“, přidává se ihned Luboš.

„A co Vaše koníčky?“

„Já už jsem ve stádiu, kdy mě všechny koníčky opustily. Časem je vytěsnila práce. Hrával jsem šachy, mám rád hudbu. Ale teď musím číst seminární práce studentů a odbornou literaturu. A také odborně publikovat.“

„Takže práce je víceméně koníček…“

„Baví mě, asi se to dá tak říct.“

„A hudba zůstala Vaším koníčkem?“

„Ano, myslím, že zůstane až do smrti.“ Pousměje se spokojeně a ukrojí si další sousto koláče domácí výroby. Já mu ale nedopřeju oddech.

„Jaké to je, přednášet před studenty?“

„Učím sedmnáct let. Nevím, jak bych to nejlépe charakterizoval. Úplně normální.“

„A jaký styl výuky preferujete? Přátelský, nebo spíš ten, kde je lehká bariéra mezi profesorem a studentem?“

„Jsem spíš ten typ ze stará školy. Dávám na osobnost učitele. Spíš se snažím osobním přístupem něco studentům přiblížit, přimět je k uvažování. Pochopitelně se musím přizpůsobit sdělení. Pokud rozebíráme text, je na místě diskuse. V onomastice spíše monology, neboť studenti ještě potřebné znalosti nemají.

„Co vlastně ta onomastika je?“

„V zásadě je to věda, která se zabývá existencí vlastních jmen. Jako vědní disciplína je velmi stará. Pokusy o výklady jmen byly nalezeny už u starých civilizací. Ale jako taková se zformovala až v 19. století, a to jako pomocná věda k historii. Zkoumala jména místní a osobní s ohledem na etnickou sounáležitost.“

„Co znamená jméno Lucie?“

„Lucie pochází z latiny a je odvozená od latinského lux – světlo. Takže českým ekvivalentem pro Lucii by byla Světla nebo Světlana.“

„A Faustová?“

„Z německého Faust – pěst.“ Mé jméno je tedy „světelná pěst“. „V moderní době už rodiče svým dětem nedávají jménqa podle významu, ale spíše podle toho, jak se jim líbí. Měli by ale také dbát na zvukomalebnost. Tedy na soulad s příjmením, obzvláště pokud je jedno jméno původem česká zdrobnělina a druhé jméno cizího původu. Potom vznikají takové kombinace, jako Eleonora Vocásková.“

„Není to tak trochu deformace, když někde sedíte, vidíte nápis a hned Vám vrtá hlavou, jak to vzniklo?“, ptá se Luboš se Zájmem.

„Je to deformace,“ směje se pan doktor. „Když jste zubař, také koukáte na chrup svých přátel.“

„Jsou v přípravě na zkoušku pečlivější holky, nebo kluci?“

No, obecně platí, že holky. Ty jsou přes to paměťové myšlení, kdežto kluci spíš přes logické.“ Povedlo se panu doktorovi lehce mě rozladit. „Ale důležité je umět češtinu tak, aby ji mohli učit.“

„Pane doktore, vy jste nedávno organizoval mezinárodní konferenci. Mohl byste nám ji trochu přiblížit?“

„Jistě, jmenovala se ‚minulost, přítomnost a budoucnost v jazyce a literatuře‘. Byl to sjezd jazykovědců i literárních historiků z různých zemí. Prodiskutovávali jsme novinky v oboru a příspěvky účastníků budou publikovány. Plus ještě doprovodné společenské akce, exkurze, byl to trochu stres. Ale já jsem tam nakonec nepřednášel, neboť se ztratilo razítko. Vždycky byly nějaké drobné problémy, ale celkové ohlasy dobré, takže příští konferenci asi také budu organizovat já.“

Doufáme, že se panu doktoru u nás líbilo a těšíme se na jeho další návštěvu u nás.Hodně úspěchů

Lucie Faustová 2010

www.fenixradio.net