Nina Divíšková
Tentokrát k nám přifrčela z Prahy spolu s Alešem, který dnes dělal šoféra, paní Nina Divíšková, kterou můžete potkat nejen v divadlech, ale také pravidelně na Vaší televizní obrazovce v seriálu Vyprávěj. Sotva se rozkoukala za branou studia, šup na cigárko do pergoly.
Paní Divíšková má velmi energickou povahu, je moudrá a pohotově odpálí jakýkoli vtípek, kterým byste si ji snad chtěli dobírat. Počáteční příjemná nálada se vystupňovala až do té fáze, kdy jsme se prakticky nemohli přestat smát. Všichni muži v jejím okolí jsou jejími „nelegitimními“ manželi. Aspoň ti, se kterými se kamarádí. Legitimního manžela má jenom jednoho – herce a režiséra Jana Kačera.
„Paní Divíšková, my jsme v tesku nedávno viděli takovou velkou červenou hvězdu na stromeček. Vypadala jako ta komunistická, jenom jako by ji někdo předělal na ozdobu. Tak jsme si řekli, že ji koupit nemůžeme, protože babi Běta by zas sedla na kufry a chtěla se odstěhovat.“
„No to máš pravdu. Bábi si vždycky demonstrativně sedne do předsíně na kufry a tím dá najevo protest. Ale stejně nikam neodejde, protože nemá kam jít. A to je na tom to dojemný.“ „Co má Nina Divíšková společného s bábi Bětou?“ „Jsme si vlastně hodně podobné. Máme podobný osud a podobné postoje.“
„Už má bábi Běta napečeno?“ „Mám teď tolik práce, že to nechávám na dětech a na vnoučatech.“ „A víte kolik máte vnoučat? Pamatujete si to?“ „Jistě, osm a jedno pravnouče.“ A s potěšením začne vyjmenovávat členy svého rozvětveného příbuzenstva. „No jéje. To když babička kupuje dárky, tak je jich určitě hodně.“
Po deseti minutách si jde Luboš do pergoly tradičně zakouřit a paní Divíšková vypadá, že by také nebyla proti jednomu cigárku. Což Aleš, dnešní šofér, komentuje s tím, že mají docela krátké intervaly. „Pane inženýre, pane řidiči,“ odvětí mu rázně Nina. „Přece musíme žít. Každý má nějakou neřest!“ Debata o cigaretách se ještě nějakou dobu táhne a my se dozvídáme, že: „Ke kafi musí bejt cigareta. Když k němu není, kafe mi nechutná.“ Pozvedne šálek své kávy a zas ho vrátí zpět. „To kafe je hnusný!“ A my se můžeme smíchy potrhat. Ředitel Honza si totiž stál za tím, že doma se prostě kouřit nebude. A Nině chybějící popelník v obývacím pokoji připadal jako vážný nedostatek.
„Kde ses poprvé setkala s kamerou?“
„Poprvé to bylo v Brně a byl to nějaký studentský film. Později jsem hrála v Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlk s Rudolfem Růžičkou. Ten film měl takový hezký scénář. A pak jsem moc netočila, protože jsem se svými názory byla nestravitelná pro minulý režim. „Ale teď už ne. Už nemusíte mávat praporky.“ „Ano. A pak jsem 35 let působila v Činoherním klubu, odkud jsem dobrovolně odešla. Hrozně mi to chybí. Jeden z důvodů, proč jsem odešla, bylo, že se mého manžela Kačera nikdo po osmdesátým devátým nezeptal, jestli by nechtěl zpátky.“ „A kdyby se mu omluvili a zeptali se ho, vrátila by ses?“ „Ne. Když už odejdu, tak dveře nechám zavřený. S Františkem Brabcem jsme ještě točili Bolero a Kytici. A on mi zavolal, že by chtěl dělat nový projekt – dětský muzikál. Řekla jsem mu, že s ním klidně půjdu i do pekla, ale že zpívat neumím. Prý ať přijdu ráno, že to vyzkoušíme.“ A Nina nám kousek zazpívala, což Luboš okomentoval: „Nino, kam se na tebe hrabe Lucie Bílá.“ Ještě si zahrála v Kriminálce Anděl, ve Vlaku dětství a naděje, Chobotnicích z druhého patra… je toho hodně. Na chobotnice prý ráda vzpomíná
„Co je pro tebe zajímavější? Film, nebo divadlo?“ „Každý herec vám řekne, že divadlo. Je kontaktibilní.“ Herec vidí, jak se divák tváří a je cítit, jaká je v divadle atmosféra. „Divadlo je krásné.“
„Nino, proč lidé na divadelní vystoupení zapomínají?“ „Protože divadlo je smrtelný. – Premiéra a derniéra.“ „Dá se tedy říct, že divadlo je manželka a film milenka?“ „Nebo obráceně. To už je na mě moc sofistikovaný.“
„A čti mě tvrdě, „Nyna“.“ „Odkud se to čte tvrdě? Z francouzštiny?“ „Vlastně je to ruský jméno. Tatínek měl rád sport a těšil se, že druhé dítě bude chlapeček, ale narodila se holčička. A tak tatínek z protestu holčičku nepojmenoval. Sestřička mi říkala Nuna, jako miminko. Když mi byly dva, babička řekla, že mě přece musí nechat pokřtít. Tak prostě jednoduše písneno a z Nuny byla Nina. Sestra je Tamara. Jednou se tatínka někdo zeptal, proč máme obě ruský jména. A tatínek na to: ‚Věděl jsem tenkrát v tom osmašedesátým, jak to všechno dopadne.‘“
„Jak tys to měla doma?“ „Tatínek byl sportovec. Dělal snad úplně všechno. Byl letec, 1. československý potápěč, závodně jezdil a já ho hrozně obdivovala a snažila se ho napodobit. Maminka zas měla rytmiku. Hned, jak jsem se naučila chodit, začala jsem tančit. A to se mi potom hodilo v herectví.“
„Víš, mně občas přijde, že ti herci, kteří pro divadlo žijí, já mám pocit, že čím víc je jim mizerně, tím líp hrají.“ „Máš pravdu. Když mě bolej zuby a vejdu na jeviště, najednou jako by přestaly bolet. Divadlo je úžasné v tom, že se vcítíš do jiných postav, do jejich osudu. Stane se z tebe někdo jiný. Ale jinak je to práce jako každá jiná. Já obdivuju všechny, kteří dělají něco navíc. Třeba ochotníky. Místo aby dřepěli doma na gauči s pivem a brambůrkama, pečlivě secvičují hru, kterou, když se jim poštěstí, budou moct někde dvakrát zahrát.Je to krásný.“
„Jak velká je tvoje láska k divadlu?“ „To je asi zbytečná otázka,“ usměje se. „Moje úplně první role byla Červená Karkulka. Měla jsem na hlavě červený šátek a vypadala jak blbeček. Ale od té doby jsem byla infikovaná divadlem. Taťka chtěl, aby ze mě byl farmaceut. Ale když jsem pak začala chodit ještě do rytmiky…
„A jak ty to máš s chlapama? Který se ti líběj?“ Zeptá se jeden z „nelegitimních“ manželů.
„Já obdivuju letce a kameramany. Nesou velkou odpovědnost a většinou to jsou krásný chlapi.“
„Tak proč máš doma režiséra?“
„Přišla jsem na DAMU trochu později a začala jsem se seznamovat. A teď tam u stěny seděl nějakej brejlatej kluk a něco si čmáral. Povídám: ‚Ahoj, já jsem Nina.‘ Nic. Řekla jsem si, že jsem možná mluvila moc potichu. ‚Ahoj, já jsem Nina.‘ Zase nic. ‚Co kreslíš?‘ A on, aniž by se na mě podíval, řekl jenom ‚Dveře.‘. Pomyslela jsem si, že s tímhle náfukou se nebudu bavit a už jsme spolu pěkných pár let.“
„Probíráte doma divadlo?“ „Doma je soukromí bez divadla. Doma mi režíruje možná tak sporák.“ Má ráda Moraváky. Mají jinou mentalitu. Jsou daleko víc upřímní a otevření. Kdyby neměla práci a rodinu v Praze, odstěhovala by se na Českomoravskou vrchovinu a obklopila se všemi knihami, které ještě nepřečetla. „A Moraváci nejsou vůbec pokrytečtí. Jako děti. Ty vám řeknou za jakýchkoli okolností, co si myslí.“
„A jaká jsi byla ve škole?“
„Strašný číslo. Tatínek mi jednou řekl: ‚Nino, ty nejsi hezká, tak musíš být chytrá.‘ A já ho poslechla. Nosila jsem samý jedničky. Až na dvojku z mravů. Dokonce se u mě objevila poznámka ‚Úmyslně kýchá.‘. Na okně tehdy visely papírové holubice a vždycky, když jsem kýchla, jedna spadla. A mě bavilo kýchat. To, jaká dřina je být učitel, jsem poznala až když jsem sama začala učit. Jejich práce si od té doby velmi vážím. ‚Bůh shlíží s láskou na dobré učitele.‘“ „Ty někde učíš?“ „Jedenáct let jsem učila herectví v Michli. Někteří se mi ještě hlásí. A někteří odvedli kus práce. Víš od koho se herectví naučíš nejvíc? Od dětí a tehdy, když sám učíš. Ze školy mám taky vzpomínky na první lásku – Pavla Tichého. Byli jsme ještě malí. Potají jsme se drželi za ruce. Ale nevím, nějak z toho nic nebylo Myslím, že něco z mojí dětské povahy mi zůstalo. Teď už se ale dobrovolně neválím v louži. Jenom když zakopnu. Třeba stále věřím na Ježíška. Jsem úplně infantilní. Miluju Vánoce.“
„Co budete dělat, až budete stará? Teď je Vám těch 25…Budete učit?“ „Budu říkat mladejm, aby četli knihy. Já mám ráda historii.O 2. světové válce čtu všechno. Ptají se mě: ‚Proč to čteš? Vždyť jsi toho přečetla tolik.‘ Čtu abych pochopila zrůdu jako je Hitler. Zrůdu, kterou člověk nikdy nepochopí.“
„Když jsi byla poprvé v divadle, přišli se za tebou rodiče podívat?“ „No jistě. Snažili se stihnout každou premiéru.“
„Koukáte na sebe?“ „Ne, nemám to ráda. Nikdo to nemá rád. Vždycky se mi honí hlavou, co to tam blábolím za nesmysly nebo jak to strašně vypadám.“
„Kde Vás můžou posluchači zastihnout?“ „V divadle Kolovrat, tam připravujeme hru Agnes Belladone, v Řeznické, v divadle U Hasičů, v Řeznické, v Černé labuti, je toho moc.“ „Zbývá vám někdy čas?“ „Moc ne.“
Paní Divíškové přejeme hodně úspěchů a stále tolik elánu, kterým úspěšně všechny nakazí. A také krásné svátky a hodně zdraví, kterého člověk nemá nikdy dost.
„Tak, paní Divíšková, jak se Vám u nás líbilo?“ „Líbilo, líbilo. Jenom mi tu chybí ten popelník.“
Lucie Faustová 2010
2024 ©