Jaký byl můj první dojem? Milá, už jenom svou sympatií pro sladké, usměvavá a možná trochu introvertní. Ale zdání klame. Milá Nikol se nakonec rozpovídala tak, že ticho pomalu nebylo, a myslím, že jí mezi nám bylo příjemně. Má svoje hodnoty a ví, co chce. Ptala jsem se jí, jestli někdy chtěla být něčím jiným než herečkou, ale ne. Prý si jde za svým snem, i když být hercem není vůbec snadné. Rozhodně o většině z nich nemůžete říct, že jsou bohatí. Je to dřina, často málo spánku a málo volného času. Pokud máte štěstí a jste někde v angažmá v divadle, máte často podprůměrný plat, něco kolem dvanácti tisíc. Proto musíte být pevně přesvědčeni, že se chcete herectví věnovat. Ne všichni obstojí.
Pro Nikol, která je ve třetím ročníku DAMU, je její škola zároveň i koníčkem. Krom hodin herectví se učí i zpívat a tančit, a to ji vždycky bavilo. Škola jí bere téměř všechen čas.
„Nikol, jsi hvězda?“ „Asi jak pro koho. Sama se za ni nepovažuju.“ „Počkej, ty snad nejsi herečka?“ „Myslím, že ještě ne. Rozhodně jsem ještě nic nedokázala.“
„Ale modelka jsi.“ „Taky ne tak úplně. Ráda si občas odskočím zapózovat, když mě někdo požádá. Většinou to jsou mladí fotografové.“ Nikol si zřejmě ráda někam „odskakuje“. Ať už je to kvůli reklamě, nebo focení nového kalendáře.
„Měla jsi někdy problém s tím, že jsi zrzavá?“ naráží Luboš na Nikolinu úžasnou záplavu rudých vlasů, která jí, dle mého odhadu, sahá někam pod pás.
„No, když jsem byla ještě v porodnici a babička viděla, že mi začínají růst zrzavé vlásky, tak se trochu zděsila. Vyrůstala v době, kdy to bylo považovaný za něco špatnýho. Zato druhá babička zachovala chladnou hlavu: „V nejhorším ji obarvíme.“ Já to ale nikdy jako nevýhodu nevnímala... Spíš naopak. Ukázala jsem se průbojnější, než si o mně babička myslela. Když o mně někdo prohlásil, že vypadám jak veverka, tak jsem mu odsekla, že on má zase vlasy jako cikán.“
„Takže ty jsi byla pěkně od rány. Takovej lotr. Nebo spíš hodná, tichá holčička s nažehlenou sukýnkou?“
„Já byla tak něco mezi. Mamka mě vždycky srovnávala se ségrou. Říká, že já jsem byla ta, co si řezala pastelky a česala se.“ „A pozor, takže ségra se nečeše?“ „Jasně, že češe. Ty to vždycky všechno překroutíš! Ale je spíš kluk - jezdí na koních, prostě sportovní typ. Z nás dvou jsem já ta zodpovědnější.“ „Takže jsi byla hodná.“ „No, ne tak úplně. V druženě jsem docela zlobila. S holkama jsme si hrály na čarodejnice - já dělala samozřejmě Saxanu. Tak trochu jsme škádlily kluky... (už už cítím, že se toho Luboš chystá chytit...) Ale zodpovědná jsem byla! Na kluky jsem vlastně vůbec nemyslela. Měla jsem vždycky spoustu koníčků - kytara, zpěv, tanec..., moje první láska byla až ve čtrnácti na gymplu a trvala do devatenácti a půl.“
„Takže ty jsi z devítky šla na gympl?“ „Ne, z pětky. Se školama to mám trochu složitý. Z pětky jsem dělala přijímačky celkem na tři školy: gympl, konzervatoř a gympl s konzervatoří.“ „Gympl s konzervatoří. To existuje?“ „Jasný. Dostala jsem se na všechny. Mamka mě vždycky v mých zájmech podporovala, ale chtěla, abych taky měla vzdělání. Tak jsme zvolili kompromis, tedy gympl s konzervatoří. Tam jsem taky nastoupila, ale moc dlouho jsem tam nepobyla. - Dohromady asi tři dny. Na chodbách byly totiž váhy a mně už v mých jedenácti letech dost vadilo, že by mi měl někdo diktovat, co mám a co nemám dělat, jak mám jíst a ještě k tomu mi říkat, že mám nadváhu. Prostě jsem přešla na gympl.“
„A jaký to bylo na gymplu?“
„Já byla hrozně hyperaktivní dítě. Pořád jsem něco dělala.. A taky jsem byla nejvyšší ze třídy. V prváku jsem si už byla jistá tím, že chci dělat herectví. Vždycky mě bavil zpěv a tanec a herectví to všechno pěkně propojuje. Už od základky jsem chodila na různé recitační soutěže. Pamatuju si, že na jedné z nich do mě jeden drzej kluk pořád rejpal, že jsem zrzavá a že to určitě nevyhraju. A já mu ledově odpověděla: „Já to vyhraju.“ A taky že jsem vyhrála, z čehož jsem měla hroznou radost.:-) Pak jsem taky navštěvovala dramaťák. Tímhle jsem se vlastně připravovala na kariru herečky. V prváku mě tedy znovu přijali na konzervatoř, ale mamka trvala na tom, že si gympl dodělám aspoň dálkově. A pak jsem se dostala na DAMU.“
„Jaký je rozdíl mezi DAMU a konzervatoří?“
„Jsou tam jiný lidi. Na konzervatoři převládaj ty patnáctiletý, usměvavý holčičky, co je herectví hrozně baví a myslí si, že budou bohaté a slavné, ale nevidí za tím tu dřinu a fakt, že pravděpodobně skončí s podprůměrným platem. Ještě plně nevědí, co chtějí. A tak se stává, že z konzervatoře lidé často odcházejí a jdou dělat „normální“ práci, kterou jsou schopni uživit rodinu. Na DAMU už jsou lidé víc vyspělejší a vědí, co to obnáší. Jdou si za tím. Když někdo přijde na DAMU, vůbec to neznamená, že se o něj hned začnou zajímat lidé od filmu a z divadel. Pedagog vás samozřejmě může doporučit, protože vidí, jaký máte talent. To ale ještě neznamená, že to udělá.“
„Co ti DAMU přináší?“ „Určitě zdokonalení pohybů a celkově schopností... Je to síto. Člověk se utuží v tom, že to opravdu chce dělat.“
„Jak vypadá den na DAMU?“ „Každý si musí hlídat hodinky, protože nám nezvoní. Nesmíme se zpozdit. V 8 ráno nám začíná pohybový trénink, to je něco jako tanec, potom teoretické hodiny - dějiny divadla, interpretace, hlasová teorie - a pak individuální, tedy třeba zpěv. A potom od tří do šesti herectví.“ „A máte někdy přestávky?“ „Skoro ne. Hodně krátké a pak 45 min na oběd.“ Takže nejspíš věčně nestíhají. Když ještě někde něco točí, tak pochopitelně ve svém volném čase.
„Jaké to pro tebe je, když dlouho nikde nehraješ?“ „Když jsem ležela v nemocnici a nikde jsem nemohla hrát, tak mi to fakt chybělo. Nemohla jsem se dočkat. Měla jsem spoustu takové té energie něco dělat..“
„Jak moc je pro herectví důležitý vzhled? Je to spíš o kráse, nebo o schopnostech?“ „Jasně, že je to hlavně o schopnostech a o talentu. Ale vzhled herectví doplňuje. Je hrozně důležité být typ pro nějakou roli.“
„Nikol, jaké jsou milostné scény před kamerou, když třeba toho herce ani pořádně neznáš? Žárlí přítel?“
„Tak s tímhle mám zkušenost z Ordinace, kdy jsme s Petrem měli sehrát trochu choulostivější scénu. Měli jsme se objímat a líbat a tou dobou jsem ho ještě fakt skoro neznala. Když se předtáčí Ordinace, točí se třeba čtyři díly najednou. Ale Petr je moc milej kluk, takže já mám zatím dobrý zkušenosti. Spíš kameramani měli úlisné poznámky a tu scénu jsme samozřejmě točili několikrát, protože vždycky přece bylo co dopilovávat. A Karel nežárlí. Je taky herec a rád si občas takhle „odskočí“.“
„Jak ses vlastně dostala do Ordinace v růžové zahradě? Jaký to bylo?“ „Byla jsem tam jenom půl roku, ale byla to dobrá zkušenost. Natáčení přijemné, Bylo pěkný zahrát si s hercema, který maj hodně zkušeností. Taky se naučíš pracovat s technikou. A jak jsem se tam dostala? Úplně náhodou.
Šla jsem se sestrou na kamerové zkoušky na nějakou roli do Ulice. Jenom jsem jí dělala doprovod, protože mamka zrovna nemohla. A jak jsem tam tak čekala, dal se se mnou do řeči jeden pán, prý jestli jdu taky na konkurz. Tak jsem řekla, že ne, a on pořád: „Jak to?“ a „Měla byste to zkusit!“. A já, že mě nevybrali. Zeptal se mě, jestli něco takhle dělám, tak jsem mu řekla, že studuju konzervatoř. „No výborně, já dělám něco pro Ordinaci, tak já bych si Vás vyfotil a ukázel režisérovi nebo někomu.“ Vzal si na mě kontakt, (původně jsem myslela, že ho spíš využije pro vlastní účely) a fakt mě někomu ukázal. Uložili si mě do databáze a hle, za rok se mi fakt ozvali, že dělají konkurz a už týden vybírají ze všech možných hereček. Že si na mě vzpomněl, ale mělo to háček: konkur byl ten samý den od tří a to já už měla být ve škole na hodinách herectví. Tak jsem v blesku popadla scénář, jela přes půl Prahy a odříkala text na kameru. Za měsíc mi volali, že je to padesát na padesát, že tu práci mám.
Říkám si, že to byl snad osud - štěstí, náhoda... Na tohle jsem vlastně nic nemusela studovat. Prostě si mě někdo všiml! Tak takhle jsem se dostala do Růžovky.“
To ale není jediný seriál, kde účinkovala. „Jednou zavolali, že potřebují sestřičku do Velmi křehkých vztahů - jenom, abych jim řekla tak dvě, tři věty. Postupně mi volali tak dvakrát, třikrát do měsíce, takže jsem se tam párkrát mihla.“ Taky se objevila v jednom díle Comebacku, kde si zahrála po boku Marka Vašuta coby figurantka, jak sbalit ženu.:-) Má zkušenosti i s natáčením reklam.
„Nikol, jak sis založila svůj web? To je tvé vlastní dílo?“ Luboš totiž z Nikolina webu bohatě čerpá inspiraci, a tak otázky přicházejí samy.
„Můj web vznikl někdy kolem mých sedmnácti, osmnácti let, když jsem byla na konzervatoři. Bylo to jednodušší. Když někdo chtěl moje fotky, odkázala jsem ho na svoje stránky. Je tam od všeho něco - fotky i to, co jsem dělala.“
„A kde tě můžeme vidět hrát?“
„V Národním divadle ve hře Konec masopustu, tam hrajeme celá třída v maskách, v Oskarovi v divadle U Hasičů, tam hraju Nicol,..“ „Nicol? Takže ty vlastně hraješ sama sebe.“ „Jasně, kdo jinej by měl hrát Nicol než Nikol? A potom se účastním jednoho projektu, jmenuje se Dočasně v provozu. Dá se říct, že je to pokus o oživení jednoho starého pražského domu. Divák by mohl přecházet z místnosti do místnosti a sledovat, co se kde děje. Dělám tam performerku. (Performeři vyjadřují tancem nějakou činnost.) Já na půdě věším prádlo. Má to symbolizovat tu čistotu v ten moment, kdy je čisté prádlo napínané na šňůry.“
Pak je tu ještě pár krátkých filmů, např. Cukrárna pro studenta FAMU, kde Nikol hrála cukrářku, nebo také videoklipy. Třeba pro Oldu Krejčovce, studenta z Neapole - Voda tvá. Ten objasňuje mužům proč tráví žena ráno tak dlouhou dobu v koupelně a dává jim tak nahlédnout do jejich světa. Teď navíc bychom chtěli rozjet jeden film, kde bych měla být v hlavní roli, ale bohužel nejsou finance. Jsou tu nějaké komplikace s grantem, ale i tak bysme do toho šli. Jestli to rozjedeme, nebo ne, to je především na hvězdách. Je na nich, kývnou-li na to. S režisérkou Evou Toulovou jsme vsadili na kvalitu. Když mě Eva před rokem oslovila a poslala mi zkrácený scénář, byla jsem nadšená. Má to krásný příběh a vývoj mojí postavy je velmi zajímavý. A končí to dobře. Pokud si to Eva udělá tak, jak chce, měl by to být kvalitní film.“ Chybí jen peníze.
„Nikol, dělalo ti někdy problém ztvárnit nějakou roli?“
„Zrovna v roli od DAMU v moderní hře Černý mlíko, kde jsem se měla vžít do role přisprostlé důry, která byla jednoduchá, namachrovaná a ještě navíc těhotná. To mi trochu dělalo problém, není to úplně můj šálek kávy. Já raději ty vážné role. Co se týče způsobu interpretace divadla, jsem také poměrně dost konzervativní. Moderní pojetí se mi moc nelíbí. Netrvám na tom, že se Shakespeare musí nutně hrát v dobových kostýmech a být mluvený starou angličtinou, ale vždycky se snažím o dané době něco zjistit. Přijde mi, že moderní pojetí ani není moc úspěšné. Nemá smysl být za každou cenu moderní. Nakonec z toho často nevyjde nic kloudného.“
Nikol také natočila 13. komnatu. Původně se zdráhala, že je na to v jedenadvaceti moc mladá a že ještě nic nedokázala. Pak se ale dozvěděla, že to chtějí podat z toho úhlu, jaké to je, když si člověk jde za svým snem, a pak se mu do cesty postaví překážka, o které neví, jestli bude schopný se přes ni přenést. A tak souhlasila. Jenže potom jí přišlo, že se spíš než o ni samotnou všichni zajímali o to, jak ji nehoda změnila. Dokonce se objevili i jedovaté jazyky, které říkaly, že si na nehodě buduje kariéru.
„Nikol, co je pravdy na tom, že jsi vegetariánka?“
„Nejsem vegan, vegani nejedí vůbec nic živočišnýho. Ale mně prostě maso nechutná. Stejně jako jsem abstinent. Občas se mě lidi ptaj, jaký vyznávám nábožensví.:-) Teď v létě jsem cestovala s přítelem po Americe a objevila jsem dokonce rybu, co mi chutná. Vím, že nějaký ty bílkoviny a jód přijímat musím, je to důležitý třeba pro pleť a pro vlasy, to už jsem konzultovala s doktorama. Snažím se o to, i když mi to moc nejde.“
Co Nikol za Fénix Rádio popřejeme? Určitě aby úspěšně dostudovala, aby vždycky měla kde hrát a nabalovaly se na ni samé nabídky, aby nezapadla a snad ještě aby našla nějaký další druh masa, který jí zachutná.:-) Hodně štěstí
Luce Faustová
www.fenixradio.net
2024 ©