Míša Křivánková
„Míšo, tak jak ses těšila na dnešní vysílání? Máš trému?“ „Trému ne, ale předpokládám, že jsi natěšenej, když jsi celý prázdniny nevysílal, takže se trochu bojím…“
Je devátého ledna 2011 a Luboš právě zahajuje první vysílání svých „Hvězd“ v novém desetiletí. Srší elánem a něco mi říká, že dnešní vysílání bude stát za to. Dneska zpovídá usměvavou Míšu Křivánkovou, studentku a zároveň učitelku na základní škole v Mostě. …A také přítelkyni Vaška Jindráčka, který na jejím místě seděl pár měsíců zpátky a dnes jí ve studiu sloužil jako psychická opora.
„Paní učitelka… Proč zrovna na základní škole? Tam ty děti jsou ještě nezkažený?“
„Nooo,“ váhá trochu Míša. „Jak se to vezme. Nezkažený, nejsou tak nepříjemný a nerejpaj.“ „Jasný. Hodný, milý, nezkažený andílci. A jsou horší kluci, nebo holky? Kdo je větší břídil?“ „Tak já myslím, že kluci to mají v povaze.“
Míša učí čtvrtým rokem a souběžně k tomu studuje na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí.
„A, prosím tě, jak si ve třídě sjednáváš respekt? Ty, jakožto křehká žena…“ „Musíš bejt tvrdej a důraznej. Snažím se bejt rázná, ale jsem spíš hodná. Ale mám jednu velkou výhodu: umím ječet, takže se většinou leknou a třída ztichne,“ pochválí si. „Ale tak to, že jsi hodná, znamená víc dárků od Ježíška, ne?“ „To víš, že to má i svý klady“
„A co ti vlastně Ježíšek všechno nadělil? Bylas hodná?“ „Dostala jsem dvě vstupenky do Národního divadla…“ „Proč dvě?“ „Ježíšek asi chtěl jít se mnou.“ „Hm… a na co jdete s Ježíškem?“ vyzvídá. „Na operu, českou, klasickou. Že neuhodneš, která to je?“ „To bude určitě Rigoletto,“ tvrdí Luboš sebejistě. „Těsně vedle. Prodaná nevěsta,“ směje se Míša. Ale nadějný pokus to byl, to se Lubošovi musí nechat.
„A co ještě Ježíšek nadělil?“ „Ještě nějakou tu kosmetiku.“ „Jako květinovou?“ „Ne, kosmetiku na tělo. Moje.“ Míša rychle dodává, aby se toho Luboš nestihl chytnout. „K užívání do koupelny. Třeba takovej šampon.“ „Tak tos asi Ježíškovi připadala špinavá,“ rýpe Luboš neustále. Míša se ale nenechá vykolejit. „ …župan…“ „Víš k čemu ti dal Ježíšek župan?“ „Budu hádat: chtěl, abych chodila víc nahá?“ „Míšo, ty se nezdáš, pozor na ni.“ „A pak ještě náušnice, ale ty byly od jinýho Ježíška.“ „Jinýho Ježíška? Míšo, ty jich máš víc? A kam je dáváš? Zavíráš do skříně?“ „No, do skříně néé…“ „Tak mě napadá, ten Ježíšek to asi moc promyšlený nemá, když ti dá tak nesourodý dárky. Lístky do Národního, župan… Takže půjdeš do divadla v županu a k tomu si vezmeš náušnice?“ „Tak takovou odvahu zas nemam.“
„Míšo, a co ty vlastně učíš?“ „Češtinu a dějepis. A čistě omylem taky francouzsky.“ Lubošovi zajiskří v očích při zmínce o francouzštině a ještě dál zkoumá: „Francouzsky? A co všechno? Všude je plno toho francouzského líbání… Míšo, v čem ti Francouzi líbají líp, než my, Češi? No v čem to je?“ „Hele, netuším, s Francouzem jsem se ještě nelíbala. „A proč že ji učíš omylem?“ „To kvůli maturitě z francouzštiny. Vypadla učitelka a na někoho to spadnout muselo.“ A protože Luboš jako obvykle trvá na tom, aby host, u kterého zjistí znalost francouzského jazyka, prohodil pár slov s Katkou z Marseille, uslyšíme taky, jak francouzština zní v Míšině podání. Luboš se pochopitelně hned dožaduje překladu. A hned se ptá dál, Míšu ani nenechá vydechnout.
„Paní učitelka. To už jsi v dětství třeba někoho zkoušela?“ „Dávala jsem dědečkovi diktáty a pak jsem mu opravovala ten jeho krasopis. To ale až když jsem uměla číst.“ „Takže tys mu dávala diktáty ještě předtím, než jsi uměla číst? Chudák dědeček.“
„A kterej předmět myslíš, že děti nejvíc nebaví?“ „Jednoznačně dějepis. Asi jim připadá zbytečný učit se o něčem, co se už stalo.“ „Dáváš poznámky?“ „Dávám. Většinou píšu ‚Vyrušuje v hodině.‘ nebo ‚Nerespektuje pokyny vyučujícího.‘. Nejsem moc originální. Snažím se, abych před těma rodičema nevypadala trapně, až to budou číst.“ Při posledních slovech si vybavím některé velmi zajímavé poznámky, mezi nimiž jednoznačně dominuje ‚Zpívá o hodinu hudební výchovy.‘
„A co tvoje koníčky? Oblíbená knížka, film, hudba?“ „Poslouchám všechno. Od každýho něco snad kromě dechovky. Film? Láska nebeská. Ráda čtu, různě to střídám. Teď zrovna čtu „Zelený kruh“ od Karla Nového a určitě bych doporučila „Na střeše Mendelssohn“. Potom vaření…“ „A vaříš lehčí jídla, nebo třeba i omáčky?“ „Já se s tím ráda piplám. A pak ještě jumping.“ Ten je úplně super. Celou dobu skáčete na trampolíně.
„A co jako dítě? Hodná, nebo zlobidlo?“ „Já byla to upejpavý dítě, co sedí v koutku. Maximálně jsem byla ukrafaná, jak už holčičky bývaj.“ „Upejpavá holčička, co dává dědovi diktáty. Tak to je pěkný.“ „A když jsi byla větší, chtěla ses vrhnout na gympl. Kdes „gymplařila“?“ „V Chomutově. Nenáviděla jsem matiku a fyziku. S těmi jsem vedla boj.“ Ještě zápolila s Tělocvikem. Ale ve druháku prý na turisťáku kvůli řediteli spadla z kola, tak od té doby neměla z tělocviku za tři, ale za dvě. Nakonec skončila v Ústí na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně a smolí diplomku na téma Františka Plamínková. (Senátorka za první republiky, feministka, zakladatelka Ženské národní rady a ta, která si pro nás ženy „vydupala“ volební právo.) „A co bude, až to dopíšeš?“ „Budu „oficiální“ učitel s Mgr. Před jménem.“
„Ty, Míšo, jaký to je v prváku na UJEPu?“ Tuhle otázku Luboš ještě nikdy nikomu nepoložil a také na svou originalitu poukázal
„Zmatek. Nevíš co, kde, kam, kdo tě učí, co se máš učit, co si máš napsat… Chvíli trvá, než si zvykneš na tu instituci a na ty lidi. A taky se musíš starat o to, abys byl ve škole, když už ty lidi poznáš.“ „Tak to není problém, ne? V nejhorším od někoho něco obšlehneš. Fixlovalas někdy, opsalas něco?“ „Ne, samozřejmě, že ne.“ (Vašek zuřivě ukazuje na sebe) „Možná…někdy…,“ připustí neochotně. Nejspíš chce být vzorem správného učitele. „Mělas z něčeho vítr?“ „V prváku byla hrozná zkouška z pravěku.“
„Myslela sis někdy, že to nezvládneš?“ „No, když jsem dělala hned první zkoušku napotřetí, dobře mi nebylo.“ Ale říkala, že mamince na rameni nikdy neplakala. „A co minisukně – bereš si na zkoušku?“ „Minisukni ne, mám mindrák z nohou. Ale hlubší výstřihy, to jo. A někdy to asi i pomohlo…,“ pochvaluje si
„Je lepší učit na základce, nebo na gymplu?“ „Mně přijde, že na střední jsou ti lidé takoví znudění. Na základce ještě někdo projevuje zájem. Dokud má učitel odezvu od dětí, tak je to dobrý. To v tom, co děláš, vidíš smysl. Jakmile odezvu nemáš, je čas vypadnout, jinak je z tebe „vyhořelá učitelka“.“ „Vyhořelá učitelka? A jak to vypadá?“ „To je ta, co počítá dny do důchodu. Pořád naštvaná a otrávená a všechno hrozně řeší.“
„A co rodiče, stěžují si někdy, že jejich dětem kazíš vysvědčení, když má dítě jedinou trojku a zrovna u tebe?“ „Stává se to. Občas mě rodiče deptaj s tím, že si myslej, že jejich dítě je geniální. Tak 75% rodičů je stejných jako jejich dítě.“ Ještě jsme společně podrbali novou módu metrosexuálů, alias růžové tričko, vlasy napatlané gelem a kalhoty stažené do půli stehen („A ještě jsou dobrý tanga vytažený pomalu až pod lopatky.“)a už jí Luboš přál hodně štěstí v budoucím životě. „Míšo, hlavně nebuď jedna z „vyhaslejch učitelek“, to přeju tobě. A pro sebe popřeju stále tak pěknej výstřih, až se zase ve studiu za rok uvidíme. A taky, aby tě bavilo učit.“ A je tu loučení. Hrozně to uteklo. Tak, jako vždycky, když se člověk dobře baví.
Lucie Faustová 2011
www.fenixradio.net
2024 ©