Libor Vodenka
Dneska jsme na Fénix Rádiu vařili. Dnešním hostem byl totiž mladý a velmi nadějný kuchař ze Straškova – Libor Vodenka. A důležitá informace pro ty, kteří by ho chtěli navštívit - působí v restauraci Rychtář.
„Radši pečeš, nebo vaříš?“
„Radši vařím.“ „A co vaříš nejradši?“ „Minutky. S nima si můžu vyhrát. Taky si je lidé nejvíc dávají. Ale úplně nejradši vařím sýrovou omáčku, tu dělám s láskou.“ „S láskou k Mirce, viď?“ Naše moderátorka Mirka Šimralová totiž Liborovu sýrovou omáčku miluju.
„A tak jak ji teda děláš?“
„Vezmeš pánev…“ „Ano, vezmeme pánev.“ „…dáš do ní olej…“ „Nalijeme olej.“ „A pak na to maso…“ „Takže ona je s masem.“ „Ano, ona je s masem. Je to vlastně steak v sýrové omáčce.“ „A které kuchyni ty dáváš přednost?“ „Té italské.“ „Takže pizza a těstoviny? To pak nemáš bejt taková žížala.“ „No, těstoviny jsem se naučil od jednoho Izraelce. Ten je vařil výborně.“ „A co takové řízky?“ „Tak těch jsem přejedený. Babička je vždycky dělala úplně pořád. Ale taky je vařím.“ „A ty papírový, nebo ty s masem?“ „Obojí, jak kdy.“ „A jaký děláš sobě?“ „Ty papírový.“ „A je tam nějaký maso?“ „Je tam strouhanka.“
„Koukáš třeba na „Ano, šéfe!“?“ „Občas.“ „A co si o tom myslíš?“
„Mě to inspirovalo. K tomu, abych si s jídlem víc hrál.“ Vaření je umění.
„A ty ses od dětství pletl mamince u plotny?“ „No, to ani ne… Původně jsem chtěl být automechanikem, ale měl jsem problémy se zádama. Kuchařina přišla později.“ „A co tak najednou?“ „Strejda je šéfkuchař. Ale impuls přišel od maminky. A mně se to líbilo. Práce v teple, voňavá, jídlo… A navíc lidi budou jíst pořád. Tak jsem to zkusil a ono to vyšlo.“
„Co nejvíc frčí u vás v restauraci?“ „Plněné bramboráky. Je v tom maso – kuřecí i vepřové, zelenina…“ „A přišly už i pochvaly na kuchaře?“ „Přišly. I pití přišlo. A když jsem ještě dělal číšníka, přišly i peníze. Pak jsem si udělal barmanský kurz.“ „Takže ty to umíš i se shakerem?“, ptá se Luboš zvídavě. „Trochu.“ „Tak, že bys nám s ním třeba zatancoval?“ „To radši s těma pánvičkama.“, nicméně Luboš je spokojen. Pánvičky mu vyhovují. Škoda, že nám náš host neuvařil něco na ochutnávku.
„Co bys uvařil na svatbu? Dejme tomu, že se tady Mirka vdává,“ kývne na kolegyni Mirku Šimralovou, která ho sjede rozohněným pohledem. „To, co je typické. Šunkovou rolku s křenovou náplní, nudlovou polévku s játrovými knedlíčky a svíčkovou.“ Jé, mňam. „S brusinkami, citrónem a šlehačkou.“
„A co tvoje koníčky?“
„Poslouchám rádio (konkurenční – North Music), jezdil jsem na skatu..“ „Ty jezdíš na skateboardu? A ještě pořád?“ „No, teď už moc ne, není čas.“ „A umíš nějaké tríčky?“ „Můj rekord je ollie přes zelenou bednu,“ směje se do mikrofonu. Má úžasný úsměv. Jako filmová hvězda. Od ucha k uchu. „A to sis prostě řekl, že to zkusíš?“
„Viděl jsem to u kamarádů. Líbilo se mi to. Půjčili mi skate, ale pak už jsem si pořídil vlastní, protože mi ho už půjčovat nechtěli.“
„A kam by ses chtěl podívat? Kde bys chtěl bydlet?“
„Plánuju se podívat do Dubaje. A bydlet bych chtěl na Novém Zélandu.“ „Proč právě tam?“ „Moře, krásná krajina…“ „Takže by sis tam vzal přítelkyni, všude kolem by byla pustina a ty bys vařil.“ „Tak třeba bych vařil i pro zajíčky.“ „Jo takhle. Ty seš na mladý!“ Luboš patrně měl na mysli trochu jiné zajíčky. Každopádně jeho poznámka rozesmála všechny. „A tam by sis chtěl otevřít restauraci? Proč ne tady?“ „Tady to upadá. Lidé nemají peníze.“ Ale já myslím, že na jídlo budou stejně chodit pořád.
„Na to vaření, na to se asi dobře balej holky, viď? Nebo jak jste se seznámili s přítelkyní?“
„Náhoda. Jel jsem autem…“ „A srazils ji.“ „Jel jsem autem,“ nenechá se Libor vykolejit, „a šla tam s kamarádkou. A já zastavil, abych kamarádku pozdravil.“ „Aha, a jak se jmenuje kamarádka?“ Podepře si rukou bradu a zamyšleně kouká kamsi do neznáma. „Nemůžu si vzpomenout…“ Nevadí, Luboš se ho ještě dvakrát zeptá a na potřetí už náš host ví, že kamarádka se jmenuje Květa.
„A jak to máte s přítelkyní – neperete se o plotnu?“ „Ne, u nás vaří babička.“
„Máš sourozence?“ „Mám, bráchu i ségru. Já jsem prostřední.“ „A vaříš jim někdy?“ „Oni bydlí v Praze.“
„Liborku,“ (od té doby, co se Luboš dozvěděl, že tohle oslovení Libor nemusí, mu neřekl jinak) „máš doma nějaké zvíře?“ „Čtyři býky, a dvě prasata.“ Lubošovi na chvíli vyrazil dech, protože tohle zjevně nečekal. „Takže ty je krmíš a podestýláš jim a dojíš… No teda asi nedojíš, to by nedopadlo dobře.“ „No to ne.“ „A už ti šlápli na nohu? Prej to hrozně bolí.“ „Tak to ne, ale teď začínají kopat.“ Nechtěla bych být kopnutá býkem. „A nějaké zvíře čistě pro radost doma nemáš?“ „Nemám.“ „Takže jenom býky, prasata, slepice, velbloudy…“ „Velbloudy ne, ty jsou na pořadí do budoucna.“ „A máte elektřinu?“ „Ano, Luboši, máme elektřinu.“ „Takže neleštíte ebenovou tyč liščím ocasem. A co přítelkyně? Taky pomáhá?“ „Jistě.“ „A ty ji pustíš k bejkům?“ „Ne, to si radši udělám sám.“ „Kolik tak váží takovej býk?“ „500 kilo.“ „No ten by tě rozmáčkl.“
„Vaříš radši kočičky, nebo pejsky?“ „Kuřecí.“ Výborně, tedy ptáčky. „Jak dlouho vaříš?“ „Už šest let. Ale nebaví mě to. Vždycky se to povede.“ Usmívá se spokojeně. „A to se ti ještě nestalo, že bys něco zkazil?“ „Ale jo, stalo se.“ „A co s tím potom děláš? Vaříš znova?“ „Většinou…“ „A když ne, tak to hodíš Mirce do sýrový omáčky.“ (Další nenávistný pohled od Mirky adresovaný Lubošovi.)
„Teď si představ – modelová situace. Vaříme izraelskou čínu. Nevadí, že žádná taková neexistuje. Co do ní dáme?“
„Připravíme si pánev…“ „ Asi nějakou tu wok, viď.“ „Nalijeme olej, nakrájíme cibuli…“ „A jak nakrájíme? Na čtverečky? Nebo kolečka?“ „Tak na půlměsíčky. Vezmeme pórek…“ „Ten taky nakrájíme?“ „Taky nakrájíme. Na kolečka.“ „A na jak velký?“ „To podle pórku. A dál papriku. Tu na nudličky. Teď vezmeme kuře…“ „A to nakrájíme jak?“ „Tak na centimetrové kostičky.“ „Aha, tak já krájel moc na malý, tak zpátky slepici dohromady a krájíme znova.“ „A teď všechnu tu zeleninu orestujeme.“ „Co to znamená - orestujeme“? „Zprudka osmažíme.“ „A co s tou kočkou?“ Chvíle mlčení, kuchař přemýšlí. „Nejdřív ji stáhneme z kůže.“ „Ale to už je. Tak teď už je ta kočka usmažená, tak můžeme podávat.“ Kočka slavila úspěch. Prý by se dala zaměnit s králíkem. „Jaký je to pocit, když takhle sedíš před mikrofonem a někdo o tobě cosi čárá?“ „Hroznej!“ S upřímností nejdál dojdeš Tři hodiny utekly a náš usměvavý kuchař, jehož specialitou se po dobu vysílání staly kočky, musel bohužel odejít. Ale byla s ním legrace Tak mu popřejeme, ať vaří minimálně tak dobře jako dosud a aby si jednou otevřel tu vlastní restauraci. Ať má Mirka kam chodit na vynikající sýrovou omáčku Lucie Faustová 2010
2024 ©