Josef Melen

  Pepa Melen

Dnes jsme opět ve studiu, opět s velmi sympatickým hostem. Luboš pokládá svou první, obvyklou otázku. „Pepo, odpovíš nám na všechno, na co se budou posluchači ptát?“ A náš host se smíchem dobrácky odpovídá: „Já budu odpovídat určitě na všechno. Jenom možná někdy nepůjde mikrofon.“ Pepa se u nás ve studiu rozkoukal rychle. Bylo vidět, že mikrofon rozhodně nemá před sebou poprvé. Někteří hosté jsou zpočátku nesví, ale jeho případ to určitě nebyl. Luboš slíbil, že protentokrát moc zákeřný nebude. …jenže to on říká skoro vždycky. Tak uvidíme. Pro začátek pustil písničku, díky které našeho hosta zná snad každý - „Ne, pětku ne.“

„Pepo, jaký máš vztah k téhle písničce, která tě tak proslavila?“

„Kdysi jsem si myslel, že je krátká. Ale čím jsem starší, tím je delší.“

„A jak ses k tomu vlastně dostal? Někdo přišel a řekl, že jsi dobrej?“ „No, ale tomu předcházela spousta let doma. Od tatínka jsem poslouchal Floydy, Let Zeppelin, Queeny a tak podobně. Já jsem vyrostl do rodiny, kde muzika byla součástí života jako cokoli jiného. Taťka hrál na kytaru a na akordeon. Můj talent rozpoznal právě on. Asi ve třech letech mi dal do ruky měchačky a hrnce a já dělal hroznej randál a hrozně se mi to líbilo. A v pěti mě vzal do kapely.“

„Takže taková hudební rodinka?“ „Ano. U nás to bylo normální. Plavat jsem se naučil až ve třiceti. „Ne, pětku ne“ vznikla v roce 1984, takže když mi bylo deset a půl.“ První deska, Moucha, mu vyšla už v roce osmdesát tři. (Vezme lžičku od čaje a do ruky si vyťukává rytmus písničky, kterou právě hrajeme. Je to zajímavé pozorovat.)

„Byls ve škole lotr?“ „Když jsem náhodou ve škole byl, tak jsem byl hodnej.“ „Často jsi natáčel ve studiu Kamarád? Tys vlastně viděl jako jeden z mála na vlastní oči „Jůheláky“:“ „A taky Mufa Na jedno natáčení jsem dokonce vzal celou třídu.“ „No, ti museli mít radost!“

„Ale musel jsem si v šatnách dopisovat úkoly, protože často jsme z natáčení přijeli v noci a já musel druhý den do školy.“

„A jaks přišel do skupiny Kroky k Františkovi Janečkovi?“ „Hledali jsme s taťkou klávesové nástroje a odpověděli jsme na jeden inzerát. A když jsme se dovolali majiteli, byl to právě Franta Janeček. A už se ptal: „Josef Melen? Vy jste otec toho zpěváka Josefa Melena?“ A od té doby jsem byl členem skupiny Kroky. Ale nebylo to tak jednoduché. Tehdy jsem spolupracoval s Orchestrem České televize a měli jsme rozdělanou desku. Nikdy nevyšla. A pak v roce 1989 jsem se dostal do skupiny Petra Haniga – Maximum. S těmi jsme si padli do oka. V té době jsem nazpíval písničku Neznám její příjmení. Ta pak běžela i v pohádce na ČT. “ V roce devadesát sedm vydal autorskou desku s písní Malá lady, která vznikla za 45 minut, když jel do studia nahrávat jinou písničku. Ten den se k ní už nedostali.

„A jak ses jako dítě vyrovnával se slávou, když přišla tak najednou?“

„To je ten tvůj pohled. Já to neměl najednou. Já v tom vyrostl. Když jsem odcházel ze studia Kamarád, bylo pro mě normální nosit u sebe tužku, protože se běžně stávalo, že tak dva, tři lidé chtěli autogram. Přijde ti divný právě to, když nemáš, kde vystupovat. Když mi bylo „náct“, byl jsem už dost velký na dětské písničky a chtěl jsem zpívat už něco trochu jiného. Byl čas se na chvíli odmlčet, dokud mi nenajdou „nový kabát na míru“. Ale po revoluci se mi nikdo neozval. A to potom bylo to „najednou“.“

„Jak na tebe po tolika letech působí, když slyšíš sám sebe zpívat jako dítě?“, ptám se v dozvuku písničky Údolí vran, která je Pepova nejoblíbenější z jeho dětských let. „Tohle je ještě dobrý. Ale třeba když jsme byli na obědě se starším synem a hráli zrovna tuhle moji písničku, tak jsem se ho zeptal: „Schválně, jestli víš, kdo to zpívá.“ A on pokrčil rameny a jedl dál. „No to jsem já! To jsem zpíval, když mi bylo jako tobě.“ „Hm.“ Moc zájmu nejevil.“ Krom šestnáctiletého syna má doma ještě čtyřletého a manželku.

„Jak na tebe koukají tvoje děti? Pustěj si tě, jak jsi zpíval jako malej?“ „Tak ten malej, ten si mě asi pustí, ale ještě mu neseplo, jak je možný, že ten malej kluk, co to zpívá, je tatínek.“

„Vedeš děti k muzice?“ „Kdysi jsem staršího syna vodil na klavír, ale teď ho baví víc floorball, tak ho nechávám, ať si zkusí co chce.“

„A tys byl nucenej na něco hrát?“

„Já byl nucenej cvičit. Na klavír. Pak jsem s tím jednou praštil a řekl, že chci být malířem. A dostalo se mi odpovědi ať teda něco namaluju. Výsledek byl hrozný. A pak jsem chtěl sportovat. To taky dopadlo dobře. Šedesátku jsem udýchal, ale stovku už ne. Těžký úděl astmatiků.“

„Ty jsi astmatik? A kouříš?“ „Ne. Relativně brzo – v devatenácti, jsem zjistil, že mi to vlastně nechutná.“ Takže nekouří. A dobře dělá.

„Ty asi nemáš moc času, viď?“ Kroutí hlavou. „Tvůj největší koníček je hudba?“

„To bych ani neřekl. Mám rád všechno hezký. Já mám rád pohodu, ta je mým největším koníčkem. A k ní dobrá hudba určitě patří. Ale ta správná, musí to dobře znít.“

„Na co všechno vlastně hraješ?“ „Na bicí, klávesové nástroje, kdybych si vzal do ruky akordeon, po chvíli bych se taky rozpomněl.“ „Tak to nám pak musíš zahrát na piáno.“ Kouknu se přes rameno na jedno velmi, velmi rozladěné, které slouží spíše jako odkládací plocha. „Věřím, že se dá i tohle zvládnout.“ Jistě. Původní melodie potom dostává zcela nový rozměr

„A co tvoje současné aktivity? Živí tě hudba?“

„Mě živí hlas. Moderuju už asi dvacet let. Hlavně sportovní akce, i na národní nebo mezinárodní úrovni. A různé ty galavečery. A angažuju se v projektech týkajících se bezpečnosti silničního provozu jako jsou The Action, Domluvme se, nebo BESIP Team, který je pod záštitou ministerstva dopravy. Tyhle projekty jsou kontaktní. Pracujeme s lidmi. Školíme je. Informujeme je a navádíme je k tomu, aby přemýšleli o důsledcích, protože na silnicích opravdu není bezpečno. Můžou si vyzkoušet trenažér osobáku a motocyklu a mimo jiné i simulovaný náraz. Krom toho mám ještě vlastní projekt – Safety Show. Je to největší veřejná show o bezpečné dopravě.“ Pepa zastává názor, že názorná ukázka je mnohem působivější než nudné poučování. A tak je součástí projektu názorné předvedení délky brzdné dráhy kamionu i osobního automobilu různých rychlostí v závislosti na rychlosti řidičových reflexů. A to přímo před zraky diváků. „Je krásné, když slyšíš, jak v jednom okamžiku deset tisíc diváků vydechne „Ahhh“. To znamená, že si aspoň na chvíli uvědomí to, co se jim ukazuje. Lidé si potřebují uvědomit fyzikální zákony. To, že když máš několikatunový kamion jedoucí stovkou, tak že ti nezabrzdí na deseti metrech.“ Když si uvědomíme, kolik lidí ročně zemře na silnicích, vyjde nám, že podobné akce jsou určitě důležité. Safety Show se koná v rámci Truck Festu na letišti v Hradci Králové, letos byla už čtvrtým rokem.“

„A jaký jsi ty řidič? Pospícháš?“

„Ne, vůbec ne. Mám rád hezký podzim, ne ten dnešní, kdy je všude mokro. V tyhle dny jezdím opatrně. A i když jsem na dálnici jel sto deset, pořád jsem překážel ostatním, a to byla silnice mokrá. Já si řízení užívám. Pustím si muziku, tak nač pospíchat? Můj kolega moderátor Marek Vašut má na tohle pěkný citát: „Jsou mercedesi, kteří jezdí v trabantu a jsou trabanti, kteří jezdí v Mercedesu.“

„Pepo, ty děláš bojový sport?“ „Už ne. Je to pár let, co jsem přestal. Cvičil jsem Muay Thai – Thajský box. Ale vždycky mě bolela hlava z high kicků a tak divně hučelo v uších, tak jsem toho radši nechal.“ „A jak dlouhos cvičil?“ „Dva roky. Je to už za mnou, ale vyzkoušet si to bylo pro mě zjištěním, jak těžký je vydržet dvě, tři minuty v ringu. Teď utkání komentuju.“

„A o tvoje současná hudební tvorba? Ty prorážíš díru zahraničí, ale u nás se o tobě moc neví. Třeba ta písnička, kterou mají Rammsteini od tebe.“

„V zahraničí je to lepší. Tam tvoji hudbu hodnotí buď jako dobrou, nebo špatnou. Nejsi zatíženej minulostí. Kdežto když tady v Čechách přijdu s tím, že tohle jsem nahrál v Americe, tak mi řeknou: „Ale to my tady hrát nebudeme. Jó, kdybyste přinesl „Ne, pětku ne“ v novým kabátě….“ Jsem z Čech trochu zklamanej.“ Já bych tu písničku asi nenáviděla, kdyby mi ji všude cpali. „Dneska už je situace úplně jiná. Dneska si to už vydám sám. Ve sklepě mám vlastní nahrávací studio.“

„A kolik tě stálo ho zřídit?“

„Nevím, nikdy jsem to nepočítal. Tvořilo se průběžně. Hodně času, hodně peněz.“

„Takže ty ses zapsal jako dětská hvězda a prakticky je pro tebe u nás nemožný prorazit s něčím novým.“ „No, přesně takhle mě berou. Lidi pomalu čekaj, že přijde malej kluk.“

„A co tvoje první láska?“ „První láska? Ta byla v pěti letech v Bulharsku.“ „Takže ty ses v pěti zamiloval do Bulharky?“ „Ona byla ze stejnýho campu. Ale vryla se mi do paměti. Třetí a čtvrtou, ty si už nepamatuju.“

„Co rád jíš?“

„To, co si uvařím.“ „Ty vaříš?“ zeptám se s podivem. „Vařím, strašně rád a strašně dobře.“ No jo, to by nebyl chlap, aby se nepochválil „Miluju asijskou kuchyni. Hlavně japonskou a thajskou, těm fakt neodolám.“

Jinak náš host bydlí pod Milešovkou, ale nikdy na ní nebyl. Prý na ni rád kouká.Ráno podle ní určuje, jaké je počasí. Když je vidět, bude hezky.

„Pepo, čeho bys chtěl docílit?“

„Víš, já vždycky, když už skoro sahám na tu nejvyšší metu, tak si ji zas o něco posunu vejš. To je to moje znamení kozoroha. Snažím se svoje písničky dostat mezi lidi, ale ne „násilně“. Nějak lidsky. Nechci, aby v lidech zůstával obraz na starou věc, i když je to svým způsobem fajn.“ A moc fajn byly taky ty tři hodiny s ním ve studiu. Je moc sympatický a milý člověk. A nezkazil legraci. Na ten rozladěný klavír nám opravdu zahrál. Kdo ví, třeba mu ty nově vzniklé melodie dají námět pro novou písničku. Tak hlavně, ať se mu daří

Lucie Faustová 2010

www.fenixradio.net