V poslední Hvězdách v tomto školním roce jsme uvítali hudebníka a profesora na gymnáziu, Jirku Hořeního, od pohledu veselého pohodáře. Navíc má pořád o čem mluvit. :-) Stíhá vyučovat, hrát v kapele a být dědečkem na plný úvazek. Navíc ještě vede pěvecký sbor Zlatá střední.
„Jirko, proč ti říkají George?“
„Oni mi říkají George? O tom ani nevím! Učitelům se vždycky vymýšlely přezdívky. A asi je to dobře. Svědčí to o tom, že k nim mají studenti nějaký vztah. A když jsou to přezdívky neškodné, tak to ničemu nevadí.“
„A co studenti teď?“
„No, blíží se prázdniny a je to na nich vidět. Na nás taky. Já se na prázdniny vždycky těšim.“
„Jsi spíš učitel, nebo spíš muzikant?“
„Jsem hlavně hudebník. Ale nejsem zastáncem dělání muziky naplno, to je opravdu těžký. Pokud člověk není 1. liga, neuživí se. Spíš mám zkušenosti s tím, že si každý jde rád zahrát jako záskok. Rád dělám obojí, hraju i učím (pan profesor vyučuje češtinu a hudební výchovu). Kantořina má taky svoje výhody. Člověk je pořád mezi lidmi a to mu nedovolí stárnout.“
„Jak dlouho už vedeš Zlatou střední?“
„No, nevím přesně, plus minus dva roky je to to asi čtrnáct let. Dneska už zpívá nějaká čtvrtá generace. Tenkrát jsem začínal se samejma holkama. Ale vždycky jsem tam měl i kluky. Teď jsou nedostatkový zboží. Je nás čtrnáct a kluk žádnej.“ Asi jsou líní, nebo se holek bojej:-)
„A jak vybíráš repertoár?“
„Připravujeme šestnáct skladeb a jednu navíc, kdyby chtěli diváci přidat. Posluchačovi je vlastně jedno, jestli je písnička těžká nebo jednodušší, hlavně když to dobře zní. Základem jsou 60. léta, vokální trojhlasy. Ale hlavní je, aby se to holkám líbilo a aby se jim to dobře zpívalo. Zpíváme různý věci, není to jeden styl - něco z folku, Michaela Jacksona, teď dokonce i jedna holčina zpívá Bona Joviho, co si holky vybraly. Je dobrý zpívat trochu něco jinýho než ostatní sbory. A tady v Roudnici byly vždycky dobrý sbory. Třeba manželů Zrzavých, ale ten byl klasický. Tomu jsem nemohl konkurovat už proto, že mě zajímá úplně jiný druh muziky.“
„A musím bejt z gymplu, abych mohl do Zlaté střední?“
„Z gymplu bejt nemusíš. Stačí, když budeš aspoň trochu umět zpívat a bude tě to bavit. Zkoušíme v pondělí od půl čtvrté do pěti. 27. 6. máme koncert pro celou školu.“ Už se těším.:-)
„Jak vlastně dlouho hraješ?“
„Bude to 40 let, možná víc.“
„ To je úctyhodná doba. Jak vznikne taková kapela?“
„Do BONUSu, kde hraju teď, jsem přišel, takže jsem u zrodu nebyl. Ale jednu jsem zakládal tenkrát na gymplu. Big Beatovou. Jako kluci jsme do toho měli obrovskou chuť.“
„A do BONUSu ses dostal jak?“
„Po dvou letech jsem se vrátil z vojny a přišli za mnou moji stávající kolegové, jestli bych s nimi nechtěl hrát. Potřebovali basáka. A manželka řekla, že by to bylo fajn, když už jsem muzice věnoval tolik času. Za to jsem jí opravdu vděčný.“ „Jak vlastně snáší, že často nejsi doma?“ „Za ta léta si zvykla. některé manželky dokonce posílají své muže, aby si šli zahrát:-)“
„A teď nám prozraď, na co všechno umíš hrát.“ „Umím hrát... spíš na co zahraju. Když jsem byl malej, hrozně jsem chtěl na něco hrát. A tak mě naši dali na housličky. Strašně mě to nebavilo. Párkrát jsem i dostal smyčcem přes prsty.:-) Vydržel jsem to tři roky, pak mě dali na něco jinýho. A pak jsem se učil osm let na klarinet u pana Kašpara, což byl vynikající muzikant, a jak jsem vyrůstal, začala mě vábit kytara. Tenkrát bylo hrozně jednoduchý založit kapelu. Stačilo znát tři akordy a sehnat pár lidí a byla na světě. Později jsem přešel na baskytaru, na kterou hraju v kapele doteď.“
„Zahrál bys ještě na klarinet?“ „Tak asi bych si vzpomněl, ale hodně dlouho jsem na něj nehrál.“
„Řekneš si někdy, že se ti dneska fakt nechce hrát?“
„No jéjej, to víš že jo! Ale to k tomu patří. Když pak začnu hrát, tak mě to zas baví. To už jsem měl taky krizi, kdy jsem si říkal, že s tím vším seknu. Ale přešlo mě to.“
„A co vůbec hrajete?“
„Hrajeme všechno možný - swing, jazz i lidovky, když je potřeba.“
„Jirko, sbor, kapela, výuka... jak to zvládáš všechno skloubit?“
„Zvládám:-) Přes týden učím, o víkend většinou někde hraju a ten čas, co nehraju, věnuju přípravě na pondělní zkoušku sboru. Zasednu za počítač, pustím si písničku a vytahuju si jednotlivý hlasy, který pak zapisuju do not. Na muziku je počítač skvělý pomocník.“
„Takže ty s počítačem kamarádíš. Jirko, co si ty, jako muzikant, myslíš o Superstar?“
„Podle mě je to soutěž o oblíbenosti. Není to ani tak o tom, jak se kdo uchytí, ale o tom, kdo si chytí jeho. Superstar - to není přirozený vývoj. Člověk se stane „přes noc“ superhvězda a nemusí to dobře snášet. Odchytnou si ho pak nějací vypočítaví manažeři, kteří ho pasou, jenom dokud se neobjeví nová hvězda. Superstar pak skončí v lepším případě v muzikálech, což ale vůbec není špatná škola.“
„Co je tedy podle tebe důležité pro člověka, aby v hudbě vydržel?“
„Měl by si projít nějakou školou. Sborem nebo kapelou. Každý muzikant by měl prodělat nějaký vývoj. Pokud jím neprojde, může si natlouct ústa. Taky jsem si je trochu natlouk. Když jsme měl v Krysařovi od Dana Landy zpívat starostu. Byl jsem tam jedinej mezi profesionálama a nebyl jsem proškolenej v tom, jak chodit po pódiu a kdy přesně dělat který pohyby a podobný věci. Zkoušel jsem to tři měsíce. Nakonec jsem se s Danem dohodl, že už dál pokračovat nebudu a šel jsem se podívat na premiéru. Pak jsem se vrátil do školy, kde mě studenti srdečně přivítali, a to mě moc potěšilo. Každopádně cenná zkušenost. Podle mě vůbec není na škodu projít si amatérskýma kapelama. Stejně tak si myslím, že by si měl každý učitel vzkoušet pár let učit na základní škole.“
„Takže skočit si do Superstar a přes noc být Superstar, není to úlpně dobrý. A kde vy s kapelou všude hrajete?“
„Dřív jsme hrávali v Roudnici, ale teď už moc ne. Pořádáme tu jednou za rok big bandový koncert. Pravidelně jednou za čtrnáct dní hrajeme v Obecním domě v Praze, hrajeme rauty, v lodi na Vltavě, různé podnikové večírky a jezdíme hrát do Německa. Co jsem byl hrát nejdál, tak to bylo na svatbě u holandských hranic.“ „Tys hrál na svatbě?“ „No jasně:-) Si nás někde vytipovali a odchytli. Každý muzikant je tak trochu exibicionista a dělá mu dobře, když mu někdo poklepe po rameni a řekne „To je dobrý.“ Mě zas dělá dobře, když můžu říct, že jsem hrál s Karlem Hálou. Byl to skvělý profesionál... Taky často hrajeme po kavárnách. Kavárenská hudba se ale liší. Nezpívá se tam, hudba slouží jenom jako kulisa. Jenom klavír, basa a klarinet nebo saxofon.“
„Když jezdíš do toho Německa, které publikum je náročnější - české, nebo německé?“
„Němci jsou víc otevření. Mám pocit, že se víc baví. Chytí se hned kolem ramen. U nás rozezpívat síl, to je těžší. Ale Němci jsou zas hákliví na svůj jazyk. U nás oceníme, když se cizinec snaží mluvit česky. Když to někomu nejde u nich, berou to jako prznění jazyka.“
„Kolik písniček už Zlatá střední asi nazpívala?“ „Přesně to nevím, ale bude to tak čtyři, pět CD.“
„Tys ale taky psal.“
„Psal... Mám rád fejetony, vždycky jsem je psal. Udělal jsem si dvě knížečky. Teď jsem ale napsal pro vnoučátka něco novýho. Jmenuje se to „Zvířátkování pro vnoučátka“. Jsou to říkadla pro děti. Vždycky koupím album na fotky a do něj je vkládám. Mají to pak jako knížku.“ Je to moc pěkný. Měla jsem možnost do ní nahlédnout.
„A co tvoje plány?“
„Ještě tak rok budu učit a pak do důchodu a jenom skládat.. Myslím, že každý má svůj čas a mně se můj čas blíží. Zpívat se Zlatou střední budu dál a rád, jestli někdo bude chtít. Ale už nebudu všechno dělat na plný úvazek.“
„Nebudou ti studenti chybět?“
„Jak kteří. Dost z nich pak, když tě potká, dělá, jako by tě ani neznali. A co budu dělat dál? Teď možná tvrdím, že nebudu dělat nic a budu jenom odpočívat s dětmi a manželkou na zahradě. Ale stejně si pak najdu nějakou činnost... Prozatím chci dělat svoji práci dobře a dělat to, co mě baví, nezklamat lidi, nevyhledávat konflikty a být s rodinou. Jsem rád za to, kam jsem se dostal a jsem za to vděčný.“
A my za Fénix Rádio přejeme, aby se mu to také všechno vyplnilo a aby za ním studenti ještě mnoho let potom, co vyjdou gympl, rádi chodili. Těšíme se příště:-)
Lucie Faustová 2011
2024 ©