Ilona Svobodová
Voní vánoční cukroví, na adventním věnci hoří již třetí svíce a naproti nám ve studiu sedí opět další milý host. Pro dnešek jím je paní Ilona Svobodová, mimo jiné ze seriálu Ulice, odkud ji můžete znát jako Jitku Farskou.
Její jméno jí celkem dobře vystihuje. „Ilona je prý to samé jako Helena – usměvavá a zářící. Dřív jsem slavila svátek na Helenu, ale teď už je v kalendáři i Ilona. Tak slavím dva svátky. V lednu na Ilonu a v srpnu na Helenu“ Doma má manžela, skladatele Petra Skoumala, a dvě děti, Adélu a Filipa.
„Co máte společného s Jitkou Farskou?“ „Obě jsme takové „vrby“. Lidé si ke mně chodí pro radu a vyzpovídat se. A nás pak z toho obě bolí žaludek. Ale co mě zaráží je, že lidé často nerozeznávají herce od těch postav, které vidí v televizi. Vždycky říkám, že to nejsem já, to je ta paní. Nechápu to. Chovám se jinak, oblíkám se jinak… Nebo že bych to tak dobře hrála?“ usměje se spokojeně.
„Nevadí Vám občas to, že jste známá? Že Vás lidé poznávají?“
„Někdy se děti zlobí a vytýkají mi: ‚Proč se fotíš s tou holčičkou, když jsi na večeři se mnou?‘ Ráda bych hrála a přitom nebyla vidět.“
Miluje francouzskou kuchyni. Velmi ráda vaří, jí a pije dobré bílé víno. „Zrovna dneska jsme měli výborný francouzský oběd.“ Pochválí se. Ale pozor, nemá ráda sladké. Raději si dá maso, nebo se zakousne do čabajky. Umí francouzsky a domluví se i německy. Říká, že s francouzštinou začala víceméně proto, aby si mohla překládat kuchařky.
„A byla jste ve Francii?“ „Ano, loni jsem tam byla ve škole.“ „Ve škole?“ „Ano, řekla jsem si, že si zdokonalím francouzštinu a přihlásila jsem se do školy. Chtěla jsem bydlet normálně v rodině, ale to byla asi chyba. Ve dřezu hory nádobí a pořád jenom jedli zelí. Nakonec jsem se přestěhovala na apartmán.“ „A jak dlouho jste tam byla?“ „Tři týdny. Mě francouzština strašně baví. Manžel si ze mě dělá srandu, protože když v Praze natrefíme na nějakého francouzského turistu s mapou v ruce, já mám okamžité nutkání mu hned radit. Teď jsem dokonce v metru přejela tři stanice jenom proto, abych jednomu mohla poradit, i když se o to vůbec neprosil. Vytyčila jsem si dva cíle: naučit se francouzsky a naučit se na snowboardu. A tak, když jsem loni spojila pár oblouků, stouplo mi sebevědomí a já si myslela, že jsem king a že na tom umím. Jeli jsme do Alp a já se parádně rozsekala. Vykloubila jsem si rameno a měla sádru.“ A ukáže na nohu. „pak jsem začala cvičit Pilates a ten mě dal zas do kupy. Takže jsem schopná běhat, jezdit na kole a vůbec - aktivně žít.“
„Kde teď vlastně všude hrajete?“ „V Divadle v Řeznické, tam jsem od 15. listopadu Špatná ženská, v Divadle v Dlouhé a v Ulici.“ V každém divadle hraje tři, čtyři tituly.
„Vy i dabujete, viďte.“ „Ano, hlavně herečky Michelle Pfeiffer, Deny Moor a Sharon Stone. Já se hned u všeho dojmu, takže když mám plakat, pláču. Krom toho dabuju ještě ze současné doby seriál Zoufalé manželky.“ A dabovala také Andromedu ze ‚Souboje Titánů‘ a dívku z ‚Číslo 5 žije‘, do které se číslo 5 zamilovalo „Ajo, teď jsem si to uvědomil,“ chytá se Luboš za hlavu. „Víte, že zníte pořád úplně stejně?“ Chvíli se odmlčí a pak vyrukuje s novou myšlenkou: „A víte, jak se pozná, až budete stará?“ „Ne, jak?“ „Budete dabovat chlapy.“ „Ale počkejte, František Filipovský daboval čarodějnici v Mrazíkovi. Platí to i obráceně?“ A výbuch smíchu.
„A čemu dáváte přednost? Divadlu, nebo filmu?“ Hrála v nemalém množství filmů a pohádek – O labuti, Tři mušketýři, Oldřich a Božena, Hadí jed, Piloti…
„Já bych přidala ještě ten dabing. Lidé mě poznávají podle hlasu. U mě jsou všechny ty tři složky vyvážený. Kdybych dělala jenom dabing, tak bych ohluchla, kdyby jenom divadlo, tak bych se neuživila a před kamerou – mám to ráda prokloubený.“
„A jaká role je Vaše nejoblíbenější?“ „No, podle toho kde.“ „Tak třeba v divadle.“ „Hezky se mi hraje Špatná ženská.“
„Když Vás dávají v televizi, díváte se na sebe?“ „Ne. Ale děti se mně smáli, že jsem ve filmu pro pamětníky. Byl to Hadí jed a dávali ho v neděli odpoledne, tak to asi tak bude.“ Je také zakladatelka kulturního serveru scena.cz. „Ze začátku jsem přemlouvala lidi z divadel a galerií, aby tam psali.“ „Tak to jste u nás na rádiu ve svém živlu!“ „No, ano“
„Jaké Vy jste byla dítě?“
„Klasická holčička, co chodila cvičit gymnastiku a hrát na klavír. A nosila jedničky. A pak přišlo rozčarování, když mě nevzali na žádnou školu. Ale snad je dobře, že mi to na ten gympl nevyšlo. I když bych získala takový ten rozhled. Ten ale člověk získá časem třeba i četbou. Takhle jsem se dostala k divadlu.“ I když se na školu nedostala, rozhodně nezahálela. Složila státnici ze psaní na stroji a z těsnopisu a chodila do jazykovky. Později se dostala na konzervatoř, kde se učila ještě zpěvu a tanci, dokonce tančila závodně. Už v maturitním ročníku točila dva filmy. Po konzervatoři působila asi třináct let v Realistickém divadle.
„Chtěla byste učit?“
„Myslíte být učitelkou jako učitelkou ve škole? To asi ne. Učitelům patří můj obdiv. I když práce s mladými herci mě baví.“
„Jak budete trávit Vánoce? Už máte napečeno?“
„Moc nepeču. Od té doby, co nám kokršpaněl Emil sežral třináct druhů cukroví, které jsem pracně po nocích pekla, od té doby nepeču. Letos podruhé kupuju. A Vánoce trávím na horách. Je to bezva. Nestresuju se, takže nejsem hysterická a neřvu na děti. A parádně si zalyžuju. Jsem si ani nepředstavovala, jak těžký je přejít z lyží na prkno. Děti mi už prkno zakázaly.“ „Protože jste se na něm zmrzačila?“ „No, nemohla jsem hrát.“
„Vybíráte si diváka, na kterého se díváte?“
„To moc dobře nejde. Já mám problém s očima. Nedohlédnu dál, než do první řady.“ Luboš chvíli přemýšlí: „Takže mě jste neviděla, když jsem se byl v Řeznický podívat na Špatnou ženskou?“ „No tys byl až v tý druhý.“
„Stalo se Vám někdy, že Vám někdo řekl něco, nebo poslal nějaký anonym, který Vám zkazil celý den?“ „Spíš když něco řeknou kolegové, to zasáhne. Dřív, když mě někdo něco vytýkal, bylo mi to líto. Ale podle mě kritika je důležitá od toho, kdo to s Vámi myslí dobře.“ Zajímavá myšlenka.
„A kam se chystáte v létě?“
„Hrozně ráda cestuju a hory mám ráda nejen v zimě, ale i v létě. Takové Slovinsko, to je úžasná země. Úžasné hory, kousek moře a skvělá kuchyně.
„Jaké to bylo na předávání ceny TýTý, když Ulice byla vyhlášená jako nejlepší seriál?“ „To už je ale dýl, ne? Bylo to fajn - vědět, že se na tom podílíte.“
„Jak to vypadá na rautech Ulice? Co novináři?“
„Teď někdy jsem přišla později, protože jsem zrovna hrála, a trochu jsem doufala, že už tam nebudou. Byli. Takže zas někde budu mít foto a pod ním otištěný sáhodlouhý rozhovor, který se nikdy neuskutečnil.“ To je parádní.
„A co děti, budou taky herci?“
„Ne, ne, ne. Sice dcera studuje na DAMU, ale režii a dramaturgii. Moc šťastná jsem z toho nebyla, protože aby se člověk v tomhle oboru uplatnil, musí mít štěstí, a to má málokdo. Když ho nemá, je na mizině.“
„Jsou děti kritický na mamku?“ „Jsou strašně kritický! Pořád do mě rýpají. Třeba: ‚To jdeš takhle do společnosti? Vždyť máš hrozně krátkou sukni!‘“
„Tak, Ilčo, kolikpak jste napekla druhů za tu dobu, co tu jste?“ Honza hrabe starou zástěru ven ze skříně.
„Tak dva, tři. Jéé, ta úplně voní jako ta babičky. Mýdlem s jelenem. To babička mě učila vařit. A plést a háčkovat.“ A Ilonu zachvátí vlna vzpomínek na dětství, které trávila v Českém Dubu. Učila se znát les a lisovat květiny. „Na to místo hrozně ráda vzpomínám. Na tu pohodu a na ty lidi.“
„Tak hodně úspěšných rolí, ať funguje internet o sto šest a buďte pořád takhle krásná,“ už se loučí Luboš. A já ještě dodám: Krásné hory a krásné svátky!
Lucie Faustová 2010
www.fenixradio.net
2024 ©