Heidi Janků

Podzim pomalu klepe na dveře a my ve studiu vítáme dalšího zajímavého hosta. Pro dnešek jím je energií překypující Heidi Janků. Přivezla si s sebou také svého manžela, Iva Pavlíka. Mimochodem, myslím, že tvoří moc příjemný pár. „Můžu se zeptat, Heidi je tvoje skutečné jméno, nebo je to pseudonym?“

„Nene, tak se opravdu jmenuju. Mám to tak i na občance a v rodném listě – ačkoli to vlastně žádné jméno není. Jenže maminka chtěla Heidi, a tak jsem Heidi. Je to vlastně zdrobnělina od Adelheid, takže jsem Adélka.“

„Neleze ti už ‚Když se načančám‘ na nervy?“

„Vůbec ne. Byla bych hloupá, kdybych to nezpívala, protože lidem se to líbí a očekávají to ode mě. Chtěj to pořád slyšet. Občas to zpívám i dvakrát denně. Původně jsem ani nečekala, že z té písničky bude takový hit. Chtěli natočit novou pohádku ‚Což takhle svatba, princi?‘ a poprosili Jirku Zmožka, jestli by jim nenapsal písničky. Souhlasil, ale jenom s podmínkou, že ty písničky nebudou zpívat herci, aby se pak případně mohla vydat deska. A já měla nazpívat pro Jarmilu Švehlovou Když se načančám. Když jsem pak s touhle písničkou přišla za klukama z kapely, tak mi řekli, že takovýhle „sračky“ fakt hrát nebudou - hráli jsme hlavně Big Beat. A dneska je to obrovský hit. Hodně díky travesti show. Dokonce mám jednoho známého travesťáka, co mi občas volá, jestli mám nějaký nový hit, že už mu docházejí písničky. ..A když si koupí boty, co mu nejsou, tak mi je nechá.“

„Kde ses naučila stepovat?“ „Když jsem dělala s Caramellou (taneční skupina) a pak i s Caramelkou ty country věci. Jednu dobu jsem step ovládala perfektně. Když mě lidi viděli stepovat v podpatkách, chytali se za hlavu. Skvěle jsem zvládala clogging – americký step. Naučila jsem se dokonce i ten irský. Ale ten nesmí dělat člověk sám, to pak postrádá ten efekt. To se dělá, když stojí padesát lidí v řadě a všichni jedou stejně.“

„Jak ses vlastně dostala ke zpívání? Ujížděla jsi na Kájovi?“

„Já spíš na Matuškovi a na Pilarce… Moje rodina byla hudební. Maminka hrála na klavír a na violoncello a taťka na dechové nástroje. Maminky velkým snem bylo stát se barovou zpěvačkou, a tak jsem už ve čtyřech letech měla široký barový repertoár. Ona mě ke zpěvu vedla. Takže jsem od druhé třídy chodila zpívat, hrát na klavír a na pohybovky.“

Ještě na základce nazpívala písničky pro ostravský rozhlas. V té době také ve škole vznikl folklórní soubor. „Díky němu mi pak jeviště nedělalo problém. Učitelka mě považovala za folklórní hvězdu. Se souborem jsme jeli na festival do Strážnice, kde jsme hráli písničky z rozhlasu, a od té doby mě hráli. Ale ne jako Heidi Janků, ale tehdy jako Heidi Hantlovou.“

„A jaká jsi byla jako malá holčička? Hodná v růžových šatičkách?“

„Šatičky jsem měla. A měla jsem i culíčky. Byla jsem takovej raubíř v šatičkách – dva bráchové se trochu přičinili. Lezli jsme po stromech a dělali samé klučičí věci.“

„Překousala jsi žížalu?“ „To asi ne, ale s bratrancem jsme pitvali žáby a mloky. Je doktor, tak se u něj asi už tenkrát objevily určité vlohy.“ Heidi ještě jako dítě vyhrála soutěž O porubský zlatý klíč s písničkou „Co to tam šupoce“. Akorát tam správně vůbec neměla být, protože jí tehdy ještě nebylo čtrnáct. A tak zfalšovala datum narození a nikdo na nic nepřišel.

„A co gympl?“ „Tam se mi líbilo, to bylo prima. Vlastně to byla moje poslední škola. Dostala jsem se do kapely, protože kluci potřebovali zpěvačku. Měli jsme fakt dobrý repertoár, akorát jsme nevěděli, kde ho předvedeme. A pak po roce gympl pořádal zábavu a to byla příležitost přesně pro nás. Měli jsme všechno perfektně secvičené, a tak jsme sklidili velký úspěch. Akorát jsme se hned potom rozpadli, protože se kluci nemohli dohodnout, kdo si kolik vezme z honoráře.“ To jim to moc dlouho nevydrželo.

„Ty zpíváš vždycky a všude?“ „No, když mě pozvou a zaplatí…“ „A zpíváš doma manželovi?“ „Ne, vůbec. Doma mám klid.“ „A kde teda trénuješ?“ „Přece na jevišti. Cvičit se má do osmnácti.“ „A budeš zpívat i nadále?“ „Ježiš, já nic jinýho neumim! Takže mě chtějte, abych zpívala! Když tu nebudou lidi, co by nám drželi palce, tak už tu nemáme proč být.“

„Mělas někdy za komunistů problém s cenzurou?“ „Na mojí druhé desce vyšla písnička „Úplně všechno“, která se pak octla na černé listině v rádiu a v televizi s odůvodněním, že mladý člověk komunistické společnosti přece nemůže chtít všechno. Ale komunisti mi taky pomohli. Jeden z mých úplně prvních hitů se měl jmenovat „Propadák“. Řekli mi, že je špatný, aby někdo vydal první singl s názvem Propadák. A tak nakonec vyšel úžasný hit ‚Dívčí internát‘. Za to jsem jim vděčná.“

„Proč jsi vlastně tenkrát neutekla?“ „Mně se tu líbí. Mám Čechy ráda. Jsme takový národ „švejků“. Když se něco semele, vždycky si z toho děláme srandu.“

„Kdo to má podle tebe lehčí - muži, nebo ženy?“

„To je nastejno. Myslím, že v přírodě se všechno vyvíjí tak, aby to bylo propracovaný. Každý má takový život, jaký si ho udělá.“

„Heidi, co je pravdy na tom, že jsi už babička?“

„Já už jsem dokonce prababička! Díky tomu, že jsem se provdala za Ivoše Pavlíka, tak jsem vyvdala vnuka a vnučku, a teď se Kubovi Rybovi povedlo, že jsem prababička.“ Kubu se s Ivem snaží také zatáhnout do hudby, protože je prý moc talentovaný a má milé vystupování. A takových lidí moc není. „Kuba nejdřív jako že jo, ale potom zjistil, že je naše branže trochu zvláštní, a tak radši dělá muziku pro sebe.“

„Chtěla jsi být vždycky zpěvačkou, nebo i třeba doktorkou nebo učitelkou?“

„Nikdy jsem neměla ambice být doktorkou nebo učitelkou… možná učitelkou… Po rozpadnutí kapely jsem šla do tanečních, kde fungovala kapela Magestic. Byla docela známá. Kdysi v ní byl i Ivo. Vždycky měli dva zpěváky a dvě zpěvačky a jedna se jim zrovna odstěhovala, takže hledali novou. Ptali se i na gymplu, jestli o někom nevědí. Věděli. A tak jsem jim zazpívala od Bonnie Tyler It’s A Heartache, slovo dalo slovo… A potom jsem se seznámila s Ivem. Šel do kina s nějakou svojí přítelkyní a my jsme zrovna vedle v sále zkoušeli s kapelou. Chvíli jsme se bavili a nakonec jsme šli do kina všichni společně. A pak jsem odjela do Hamburku.

Po několika měsících jsme hráli na plese, kde jsme se s Ivem znovu setkali. Tentokrát jsem ho asi zaujala ještě víc. To už za mnou poslal manažera s tím, že jestli chci, tak ze mě něco udělají. Říkala jsem si: ‚No jasně, to známe.‘ Ale asi za měsíc zazvonil telefon, že se s Ivem můžeme sejít a začít spolupracovat. Už na první schůzce mi bylo řečeno, že naše spolupráce bude čistě na profesionální úrovni. …A už jsme manželé třicet let.

To on mě vymyslel. Vymyslel můj styl. V té době účinkovali zpěváci typu Neckář, Gott a Jitka Zelenková, s uhlazeným vystupováním a hlavně klidní. My jsme to postavili na show. …Dodnes nechápu, jak jsme si to mohli za „komančů“ dovolit. Zpívala jsem zásadně v kraťasech a lítala po pódiu.“ Je prostě živel!

„Komunikuješ s lidmi, když jsi na jevišti, nebo bys je radši neviděla?“

„Záleží, kde zpíváš a komu zpíváš. Když v publiku sedí škrobení kravaťáci, na kterých vidíš, že si myslí ‚No tak teď se ukaž!‘, to bych je radši neviděla. Ale když tam jsou normální lidi, tak si často ničím nohy tím, že skáču z pódia v podpatkách.“ „A občas si i někomu sedneš na klín. Nežárlí pak jejich drahé polovičky?“ „Pánům se asi líbím. Ale když mě ženy nějakého toho pána, co je do mě možná trochu platonicky zamilovaný, poznají, zjistí, že jsem neškodná.“

„Zapomínáš někdy text?“ „No jéjej! Neustále. A většinou je to u těch písniček, které zpívám pořád a o kterých si myslím, že je nikdy nemůžu zapomenout.“

„Mělas někdy chvíli, že by tě zpívání přestalo bavit?“

„Ne, to se mi naštěstí ještě nestalo. A myslím, že kdyby se to stalo, tak bych na to jeviště radši ani nešla. Lidi to poznají.“ „No na tobě určitě.“ Myslím, že Heidi je přesně ten přímočarý typ lidí, na kterém je hned vidět, co si myslí, a který to bez okolků taky řekne. „Občas mě nebaví všechny ty věci kolem, když vidím, jak mi lidi házejí klacky pod nohy. Já jsem ale zase člověk, který za sebe bojuje. Už jsem se o sobě taky doslechla, že jsem upír, který z publika saje energii (myslím, že to funguje vzájemně). I kdyby v hledišti seděli dva diváci, tak se pro ně rozdám, protože přišli kvůli mně a já to vím.“ Musí to být hrozně krásný pocit, když víte, že ti lidé tu jsou právě kvůli vám…

„Jak vzniká to, že přijde nová písnička?“

„Ivoš občas přijde s tím: ‚To by se ti možná mohlo hodit.‘ Občas, když si oblíbím nějakou písničku, co v repertoáru nemám, tak ji zpívám na koncertech. To jsou takové bonbónky, které nikde nejsou k sehnání, protože nikdy nebyly na žádné desce. To se většinou publiku líbí. Je to takové zpestření a já si udělám radost. Dneska Ivo přišel s Light My Fire od The Doors. Ne že bych si zahrála na velkého rockera. Spíš to posunu trochu do jiné branže.“

„Heidi, prozradíš mi, jak to vlastně bylo s těma fotkama? Proč ses tenkrát nechala nafotit?“

„Po revoluci byli všichni ti, co účinkovali před ní, tak trochu pasé a lidi na nás házeli rajčata. Já jsem to focení podstoupila proto, abych dala najevo, že tu jsem, že existuju, že jsem tu pro lidi a že chci zpívat. Potřebovala jsem se zviditelnit. Bylo to focené pro nově vzniklý časopis Lucky Boy, něco jako český Playboy. Česala, líčila a oblékala jsem se sama. Nebyl tam žádný stylista. Ty fotky jsme fotili u Jeffa Kratochvíla, u jednoho dobrého známého doma, takže jsem si pak i vybrala, které fotky jsem chtěla, aby vyšly – aby nebyly vulgární a abych někoho neurazila. Do jisté míry mi nahota nevadí, je vlastně přirozená. Ale odsuď pocuď.

O pár let později jsem dostala ještě jednu nabídku – fotit do Lea. Nabídli mi několik milionů, ale to už by bylo fakt porno, a tak jsem odmítla.“

„A kdy budeš hrát ve filmu?“

„Pořád čekám, ale nabídky se nějak nehrnou. Ale v muzikálech mě to hrozně bavilo, tak myslím, že by mě bavil i film.“

„Kde všude jsi vlastně hrála?“

„Můj úplně první muzikál byly Jeptišky, a to je srdeční záležitost. Tenhle muzikál byl strašně praštěnej. Hrály jsme ho v pěti ženách, byla tam zajímavá muzika a v těch pěti jsme dělaly všechno. Musely jsme zpívat, tančit, zvládat činohru – žádný jiný muzikál takový nebyl. Já, aby mě muzikál bavil, tak si ho musím užít od začátku do konce a ne čekat dvacet minut v zákulisí, než přijde děkovačka. Ještě jsem hrála v „Anděl s ďáblem v těle“ exotickou tanečnici, ve „Sněhové královně“ a v „Popelce“. Pak jsem na muzikál zanevřela, protože od té doby nabídky na pěkné role nejsou. Vlastně pár muzikálových písniček mám, a tak si můžu udělat soukromý muzikál na jevišti.“ To musí být celkem prima.

„Heidi, jaká byla tvoje první deska?“

„Heidi a Supernova? Byl to pro mě velký úspěch. Byly tam písničky, které mi skládal Ivo a které mi fakt sedly – jako Kuře na grilu, Já jsem já, Eskymácké reggae nebo Jiskření. To byl ten styl, který pro mě Ivoš vymyslel a který mi sedl. Do toho mě stylizoval. Ale ono to tak nějak vzešlo i z mého naturalu. Jsem taková živá a lidi ode mě pořád očekávají, že budu skákat a lítat po pódiu, ačkoli už jsem dáma v letech.“

„Chystáš se vydat novou desku?“ „Nevím, jestli vydávat desky už není zastaralé. Ale pokud bude dostatek písniček a pokud najdeme směr, kam mě posunout, tak určitě. Můj nejnovější disk, Heidisky, vyšel na podzim 2009. A název nemá nic společného se mnou a s lyžema. Je to něco jako ‚Dva disky od Heidi‘. Jeden jsou písničky a druhý je DVD s videem s Adélou Švančarovou.“ Když chtěli přijít s něčím novým, vzpomněli si na Heidinu ostravštinu. A tak vznikla Adéla Švančarová se svým typickým přízvukem. „Ty jsi taky pro každou blbost, viď?“ „Já bych řekla, že jsem pro každou kravinu,“ odpoví spokojeně Heidi.

Tak ať se jí daří a, kdo ví, třeba se najde i nějaká ta role ve filmu… Budeme se těšit příště!

Lucie Faustová

www.fenixradio.net