David Matásek
Je opět neděle, opět hodiny odbíjejí šestnáctou hodinu a my u nás na Fénixu máme tu čest opět přivítat zvláštního hosta. Pro dnešek jím je pan David Matásek, kterého snad každý Čech zná z Básníků pana režiséra Dušana Kleina a možná také ze seriálu Letiště. Krom toho, že je hercem, má také velmi rád psy. Vypadalo to, že jim skutečně rozumí. Prý až bude jednou v důchodu, rád by je cvičil ve velkém.
„Jaké to je být hercem?“ „Víte, já taky nevím, jaké to je být doktorem nebo učitelem, takže mně to přijde normální. Krásný na tom je, že se člověk vžívá pořád do nějakých, často smyšlených, situací. Je to jako hra a my si hrajeme. Já si ale naštěstí dovedu udržet zdravý odstup, jinak bych se zbláznil.“ „Měl jste někdy problém hrát s někým, kdo je Vám nepříjemný nebo s kým se moc nemusíte?“ „Tak tohle se mě netýká. Myslím, že to do herectví nepatří. Měli bychom být profesionální.“
„Davide, jak asi vypadá Váš den?“
„Ve 4:00 vstanu, pak jdu do sprchy a snažím se probudit, oholím se a bez snídaně nasednu na scootera a dojedu do Prahy, nasnídám se v cateringu a nejpozději v 5:10 máme první klapku. Následuje dvanáctihodinová šichta. V 18:00 přesídlím do divadla, protože od sedmi se většinou začíná hrát a je dobrým zvykem tam být o hodinu dříve. Občas to mám dokonce ještě pestřejší. To když se v divadle potřebuje něco nazkoušet. V půl desáté vystřídá filmování jízda na scooteru do divadla a pak samozřejmě taky zpátky. V Jedenáct večer se dostanu domů a omdlím vyčerpáním, abych mohl ve čtyři ráno vstávat druhý den znovu.“ Dost náročný program. Já osobně si nedovedu představit, že bych spala denně pět hodin s tím, že všichni počítají, že na jevišti podám ty nejlepší výkony.
„Jak jste se vlastně k herectví dostal?“ položím otázku. Musím uznat, že první slova jeho odpovědi mě trochu zaskočí…
„To byl omyl. Nebyl jsem moc výřečnej. Vlastně to bylo přes básničky. Učitelka mi vždycky, když potřebovala zklidnit třídu, řekla, ať jim nahlas předčítám a šla si vyřizovat svoje záležitosti. A jednoho dne mi pak oznámila, že mě přihlásila do recitační soutěže. Ale nebylo to jenom o tom něco předříkat. Když jsem si nějakou básničku vybral, vedla mě k tomu, abych ji uměl správně vyložit a zdůvodnit, proč se mi líbí a proč jsem si ji vybral. Ze školy jsme byli jenom tři soutěžící, takže jsme automaticky postoupili do okresního kola. A pak jsem se najednou octl v celostátním, kde jsem něco zahuhňal, řekli mi: „Ty jsi dobrej.“ A podali mi diplom. Táta se mě ptal, jestli vím, co to znamená, když půjdu na herce. Že buď budu špatnej herec a budu se mít mizerně, nebo budu dobrej a budu hrát samý Gottwaldy. Tehdy ve čtrnácti jsem si to vůbec neuvědomoval. Nedocházelo mi to. Naštěstí ale na jeho slova nikdy nedošlo.“
„A co děti? Budou taky všichni herci?“ „To bych si nepřál. Není to zrovna veselý povolání. Zvlášť holky to maj těžký. Hereček je hodně a když je nějaká krásná, hraje ty krasavice. Jenže za pár let přijde jiná a vyfoukne jí to.“
„A čím jste chtěl být Vy, než jste se dal na herectví?“ „Já chtěl být kuchař nebo myslivec a potom, když už jsem byl starší, tak knihkupec. Měl jsem hodně blízko k literatuře.“
„Co máte společného s Kendym z Básníků?“ „Jsem mu prej podobnej.“ …Bylo by asi zvláštní, kdyby ne.“
„Co Vy vlastně jste? Herec a zpěvák?“ „Zpěvák nejsem. Jsem snaživej herec. Myslím, že umět na něco hrát a trochu zpívat, to k tomu patří.“
„A jak to vlastně bylo s Orlíkem?“
„V patnácti jsem vyhrabal starou španělku po mamince a projevil přání se na ni naučit hrát. Tak mě naši přihlásili do lidušky, kde jsem měl výborného profesora. Učil mě hrát klasiku. Ale pak přišla puberta a já začal do kytary řezat trochu jinak. Od tý doby jsem byl ztracenej a toužil jsem mít kapelu. A pak jsem šel do Prahy na herectví, kde jsme museli povinně zvládnout aspoň základy hry na některé hudební nástroje. Kytara, klavír a pár dalších. A pak jsem potkal Dana Landu. To už jsem měl elektrickou kytaru. A vznikl Orlík, původně spíš jako „sklepní skupina“. První koncerty byly načerno, ale i tak to mělo docela ohlas. Spolu s námi hrály často Wanastowky a Tři sestry. Kdyby se o těch koncertech tenkrát dozvěděli policajti, bylo by s náma zle. Neměli jsme žádný povolení je pořádat. Nic takovýho.“
„Davide, hrál Orlík rasistickou hudbu?“
„Myslím, že, posuzováno dnešními hledisky, jednoznačně ano. Ale v roce 1989 si hodně lidí myslelo, že teď je možný všechno a začali vyznávat různé ideologie. A tomuhle my jsme rozhodně nechtěli dělat živnou půdu. Jednou, dva dny před naším koncertem, nějací břídilové rozmlátili židovskej hřbitov. Lidi si to začali spojovat s naším koncertem a to my jsme v žádném případě nechtěli. A tak jsme se domluvili, že ten koncert, na který jedeme, bude náš poslední. Když jsme dostali zlatou desku, rozstřihli jsme ji nůžkama na plech a každý máme doma čtvrtku.“
„Měl jste někdy problémy s bulvárem?“ „Já mám to štěstí, že jsem ty periodika jako Blesk a Aha! do takový míry nikdy moc nezajímal. Periodika jsou takový, jaký je lidi chtěj. To, že píšou blbosti, tak to bohužel je. Špatný je, když se i veřejnoprávní televize honí za diváky tak, že produkují pořady, které jich nejsou hodné.“ S tím nezbývá nic jiného než souhlasit.
„A co Vaše koníčky?“
„Jsem rodinný typ. Všechny koníčky se snažím dělat s rodinou.“ Jen tak mimochodem jsme se dozvěděli, že když občas někde vidí pěknou kytku, přinese ji domů. „Taky jsem členem Vespa Clubu. Po včerejším výletě ještě pořád rozmrzávám. Je to sdružení všech příznivců scooteru Vespa. Má úžasný design a dají se na tom podnikat úžasné výlety. A přitom můžete pozorovat krajinu. To já rád, to je moc fajn.“ David nám pověděl, že jejich klub je propojen s ostatními vespaři z celého světa. Loni podnikli na Vespách cestu do Terstu do Itálie, kde byli za exoty, protože všem přišlo neuvěřitelné, že přejeli Alpy na Vespách.
„Radši knížky, nebo internet?“ „Lidi v poslední době zacházejí s internetem jako s hlavním zdrojem informací. Bohužel zapomínají na to, že tam taky můžou být chyby, protože tam taky píšou lidi.. Knížky jsou krásná věc. Snažím se dětem číst nebo vyprávět pohádky. Tříbí jim to ducha.“ Velmi oblíbené jsou prý pohádky o vlcích, takže David vymýšlí každou chvíli nějakou novou.
„Jste nervák?“ „Spíš mám určitou představu, že věc má být tak a tak. A taky mám rád svůj čas. Myslím, že lidi by měli udržovat svůj časový harmonogram. Nemám rád časový tlak.“ To asi nemá rád nikdo.
„Co děti na to, že je tatínek herec?“
„Myslím, že to moc neprožívaj. Maruška teda občas něco žbleptne. Moje děti se mnou do divadla moc rády nechoděj. Já to taky neměl rád. Táta byl scénograf. Jejich představení jsem se bál. Všeho toho hluku a hovoru spousty tet v zákulisí.“
„A co Národní divadlo? Když jste se tam dostal, měl jste respekt z kolegů?“
„Jednoznačně. Připadal jsem si jako malý floutek. Řekl jsem si jako hroznej machírek, že se z toho nezblázním. Ale bylo náročný akusticky obsáhnout celý prostor, nebo přejít jeviště tak, aby to mělo nějaký smysl. Bylo to moje první regulérní zaměstnání. Kolegové mě vzali dobře. Možná to bylo z části mou vizáží.“ Luboš hned ze začátku Davidovi řekl, že budí respekt.
„Kdyby se měl točit šestý díl Básníků, šel byste do toho?“
„U Básníků to není jako u jiných filmů. Tam je to jako když Vás povolají ze zálohy do zbroje.“ „Žil jste dlouho s Kendym?“ „No, docela jo. Lidi Vám to samozřejmě ve vhodnou chvíli připomenou,“ vyprávěl vesele. Nezdálo se, že by mu to nějak moc vadilo.
„Davide, kde Vás vlastně teď můžou diváci zastihnout?
„Určitě v Řeznické na Špatné ženské, potom v divadle Palace na Václaváku na Divadelní komedii a pak ve Stavovském divadle na hře z divadelního prostředí – Být či nebýt.“ Děj se odehrává za polské okupace a postavy se dostanou do ilegálního hnutí ve Varšavě. „Je to vtipný, ale zároveň hořký.“
Co se dá dělat, tři hodinky utekly jako voda. David je moc prima. Působí jako člověk rozvážný a jako někdo, kdo to má v hlavě srovnané. Na rameni nosí vytetovaného orla, který třímá v pařátech hada. Je to symbol toho, že dobro vždycky zvítězí nad zlem.
Teď snad už zbývá jen popřát hodně štěstí a úspěchů v herecké kariéře a hodně štěstí do života. Těšíme se příště
Lucie Faustová 2011
www.fenixradio.net
2024 ©