Sundavám si boty, věším kabát na věšák a otevírám dveře. A hle, v ruce mi zůstává klika. Z vedlejší místnosti na mne vykoukne neznámá hlava s blond kudrnatou hřívou: „Z toho si nic nedělej, mně se to stalo taky.“ A já už vím, že dnešní host bude prima. V obýváku, který vůbec nevypadá jako studio, dnes sedí Anička Melenová, skvěle naladěná, usměvavá, veselá a od pohledu moc fajn osůbka. Prostě rozsévač pozitivní energie:-). Je neuvěřitelné, že jako malá začala zpívat už ve dvou letech…
„Vážení posluchači, dnešním hostem je Anushka Melenová, krásná ženská s blond hřívou, skoro jako mám já, přijela v červené limuzíně…“ „Tak to ti teda, Luboši, pěkně děkuju! Teď mám o deset nepřátel víc!“ (A už od začátku se směje. Takovým nakažlivým, zvonivým smíchem:-) „Kvůli tý limuzíně?“ Směje se Luboš. „Akorát nevím, jestli jsi podobná ty mně, nebo já tobě…,“ zamyslí se nad vážným problémem. „Anushko, jak jsi vlastně vznikla?“
„Když vznikla Anushka, to jsem vlastně vznikla já,“ lehce se pousměje. „Anushka, původně se to vlastně psalo s „š“, vznikla, když jsem se narodila. Všichni mi tak říkali, ačkoli to nebylo moje oficiální jméno. A vtipný je to, že „Anuška“ bylo často i na vysvědčení nebo na jiných dokumentech. Dá se říct, že je to moje druhé já.“:-) „Ale nám stačí tohle já. Já jsem spokojenej,“ dodává Luboš.
„Ty jsi vlastně zpívala na akcích už ve dvou letech… pamatuješ si, co to bylo?“ ptá se Luboš dál. „Jasně! Ne teda, že bych si pamatovala, co přesně jsem ve dvou letech svého života zpívala, ale vím to z vyprávění. Zpívali jsme tenkrát i s bráchou v rodinné kapele a moje hity byly „Šla Nanynka do zelí“ a „Beskyde, Beskyde“.“
„A do showbusssinesssu ses dostala jak?“ „No, Luboši, já myslím, že jsem se tam nedostala.“ „Vidíš, já zas myslím, že jo,“ nedá se Luboš odbýt. „Jsi přece hvězda! Aspoň u nás určitě.“ „Nooo...:-)“ Zaklání hlavu, aby se nesmála přímo do mikrofonu. „Když jinak nedáš… Já se spíš dostala do toho předvoje.“ „Fajn, tak jak ses dostala do předvoje?“
„Když mi byly čtyři, brácha už měl kariéru nastartovanou. Měl zrovna někde koncert. Taťka zašel za organizátorem a zeptal se, jestli bych mohla zazpívat, že to pro lidi bude ohromná show. Souhlasil a show to taky byla. Všichni byli nadšení. A o rok později jsem nahrávala v profi studiu u Petra Jandy a vydala svou první desku.“
„Aničko, to by mě zajímalo: zpívá brácha hůř, nebo líp?“ „Brácha zpívá jinak.“ „A hůř, nebo líp?“ Dotírá Luboš. „No, jinak. Ze mě to nedostaneš,“ nedá se Anička „To nejde porovnávat. Je to, jako bys chtěl, abych ti řekla, jestli je lepší ruka, nebo noha!“ „Noha, to je jasný.“ „Počkej, uvědom si, kolik věcí děláš s rukou…“
„Bezva. A žárlilas někdy na bráchu?“ „Nikdy jsem to takhle neprožívala. Spíš jsem si to užívala – koncerty ve dvou letech…“
„A kdo tě tedy objevil?“
„Těžká otázka… Talent ve mně jako první poznal táta. Už v mých pěti se snažil mi pomáhat v kariéře, když přemlouval pana profesora Jíšu z lidové školy umění, aby se mě ujal, ačkoli jsem byla pod věkovou hranicí. Taťka se nenechal odbýt a přesvědčil ho. A on mě přijal. Do dneška na něj ráda vzpomínám. Je to skvělý člověk. Hodně mě toho naučil.“
„Tak to bylo hezké. To bylo jako poděkování.“ „No, to je poděkování,“ říká Anička a očima hypnotizuje sýrové kuličky, které leží na stole před ní.
„Ty jsi tak trošku přes zdravou výživu, viď? Ale jen tak trošku, protože si pořád bereš ty sýrový kuličky.:-)“ „Já jsem tušila, že je v tom nějaká léčka! Já tady mám před sebou koláč a kuličky a vždycky, když si chci vzít, tak mi Luboš dá přes ruku.“ „Ale teď si vymejšlíš,“ ohradí se Luboš. „Co teď teda vlastně děláš?“
„Aktivně jsem se z muziky stáhla. Sice pořád skládám, ale desky nevydávám, na to teď není dost peněz. Stává se, že někde zpívám, že si mě někam pozvou. Ale naplno se teď věnuji něčemu úplně jinému. Před osmi lety jsem se začala zabývat oborem, který je mi hodně blízký – zdraví. Ale spíše tou přírodní formou. Určitě se nepasuju do role lékařů. Zajímám se o zdraví, zdravý životní styl a krásu. Nedávno jsme si založili rodinnou firmu - „Top solution“. Zabýváme se výživovým poradenstvím a naším cílem je, aby byl člověk v rovnováze se sebou samým a aby byl spokojený. Upravíme mu životní styl na míru. Ke každému se musí přistupovat individuálně, protože jsme každý jiný. Doladíme oblékání, jídelníček, ale žádné kruté diety. Důležitý je hlavně poměr výživných látek v potravě, aby tělo mělo všeho dostatek a nestrádalo. A aby byl člověk s tím, co jí, spokojený. Všechno se vším souvisí. Když chceš zhubnout, je důležité vědět, proč to chceš. Vždycky je nějaký důvod.“
„Dobře. Představ si, modelová situace. Dejme tomu, že bych k vám přišel. Co se mnou uděláte?“ „Úplně nejdřív tě změříme takovým přístrojem. Ten nám řekne o tvém těle, jak na tom je.“ „Všechno o tom, jak na tom jsem? To musí trvat den!“ „Trvá to asi minutu.“ „No, tak to je rychlý.“ „..A potom na sobě můžeš pracovat. Když upravujeme jídelníček, je to namodelovaný tak, že s tím můžeš žít celý život, aniž by tě to nějak omezovalo. My to děláme tak, že lidi naučíme, jak si jídelníček tvořit. Učíme je životní styl, který je potom baví. To, co platí u někoho, ale nemusí platit u jiného. Každý jsme jiný. Na prvním místě na tom musí člověk být dobře zdravotně a žádoucí vedlejší jev je, že se ztrácí tukové zásoby.“ Anička se trochu rozpovídala. Je vidět, že je tím tak trochu posedlá. Když jsem se jí zeptala na koníčky, pověděla mi, že jejím obrovským koníčkem je právě teď firma.
„A jaký je pan Hannig?“
„Výborný skladatel, výborný muzikant. Co se týče písniček, vždycky jsme se o všem dovedli domluvit. V oblasti marketingu se naše názory rozcházely. Já bych to z dnešního pohledu pojala úplně jinak. Pod ním jsem zpívala od svých deseti do osmnácti let, spolupráce fungovala do „Sedmnáctky“, kdy mi bylo patnáct. Potom už to selhávalo.“
„…A tebe to bavilo.“ „Mě to baví pořád. Muzika je pro mě život. I když se jí teď nevěnuju naplno, pořád si bez ní neumím život představit.“
„Točilas někdy nějaký videoklipy?“ „Dva. Další se měl dělat, když jsem nazpívala „Sedmnáct“ a stal se z toho hit. Ale nevyšlo to.“ „Proč?“ vyzvídá Luboš. „Bohužel to není vždycky jenom o mně, ale i o lidech, co se pohybují v této branži – manažeři. A ti tenkrát nezafungovali, jak měli.“
„Kdo rozhoduje o tom, že končí to období vrcholu a teď už se hvězda zamete pod koberec?“
„Diváci chtějí pořád něco nového. A tak, aby se pořád vařily nové a nové hvězdy, odstřeluje se mnoho talentů. Ale jsem ráda, že jsem se nedostala úplně do toho středu showbussinessu, aby mě pak někdo odstřelil. Až budu chtít, vydám si desku a udělám si to podle sebe.“
„Manažera nechceš?“ „Klidně, ale chci rovnocenný vztah a férové jednání.“
„A jakej styl hudby tobě vlastně patří? Je to ta Anička, kterou známe od začátku, nebo spíš něco romantického?“
„No, Luboši, kdybys nezlomil tu desku, co jsem ti posílala, mohls pustit něco romantickýho,“ rýpne si Anička:-). Luboš od ní totiž obdržel sbírku jejích desek a zrovna jedna mu nešla přehrát… A jemu se povedlo ji zlomit. Byly na mí Aniččiny písničky vlastní tvorby. „Na poslech, to můžu skoro všechno, záleží na náladě. Skládám, když je mi smutno. Ventiluju do toho city. To máme s bráchou stejný. Jsou to hodně jemný, klidný, pomalejší písničky, který se daj poslouchat, když si chce člověk odpočinout nebo třeba meditovat.“
„Takže ty jsi taková romantická duše,“ usmívá se Luboš. „Šli ti někdy novináři po krku?“ „To přímo ne, ale překrucování informací, to ano. Jednou se mě někdo zeptal, jakou mám ráda kapelu. Řekla jsem, že Metallicu. A výsledek? ‚Co nenávidí? Metallicu!‘“ „Aha, tak k tomu není, co dodat.“
„Ale víc mě mrzí, když se někdo naváží do někoho, kdo je mi blízkej. Nedávno se takhle vozil někdo po bráchovi. Tohle mě dokáže rozčílit. Ale člověk si musí udržet odstup. Možná proto jsem se do showbussinessu tolik neponořila. Nemám na to žaludek.“
„A co „Sedmnáct“ – jakej máš k tý písničce vztah? Neleze ti krkem?“
„Chvíli jsem si říkala: ‚Ježiš, proč to nebyla jiná?!‘ Tahle to navíc vůbec neměla být. Plánovali jsme, že můj velký hit bude úplně jiná písnička. Ale lidi si vybrali tuhle a já si toho vážím. Z mý strany jde spíš o pokoru. Vážím si všech písniček, lidí a všech věcí, co mi pomohli dostat se tam, kde jsem.“
„A teď jedna záludná otázka: Kdy se budeš vdávat?“ „No, vidíš to. Asi příští rok.“ „Jo, ona už to je hotová věc?“ „Jo, už mám prstýnek.“ Chvíli si prohlíží ruku s prstýnkem a ukazuje ji Lubošovi. „No jo, ale já ho nevidím. A jak se vlastně jmenuje?“ „Míra. Jaromír.“ „Jeee, princ!“ „No, princ Jaromír na bílém koni,“ odvětí, trochu zasněně.
„Jo a on si tě vybral, protože zpíváš.“
„V tý době, co jsme se poznali, jsem už nezpívala, takže kvůli tomu to opravdu nebude.“
„A zpíváš mu před spaním? V nějaký tý pěkný flanelový košili?“ „Noo, a kostkovaný,“ uchichtne se Anička. „Vážně? A není to úchylka?“ Chytá se Luboš okamžitě. „Luboši, jsi vlastně s tou svojí blond hřívou podobný ty mně, nebo já tobě?“ „Ty mně,“ neváhá Luboš. „Tak to je ale pro mě ta horší varianta…“ Splácí mu Anička a všichni se smějeme.
„A co děti? Co když za tebou jednou přijdou a řeknou, že chtěj zpívat?“ „Tak je pošlu za dědečkem! Ten je naučí hrát na deset nástrojů a zpívat dvojhlasně:-).“ Super, můžeme se těšit na novou generaci:-).
S Aničkou se povídalo moc příjemně. Jako vždycky s lidmi, kteří jsou veselí a vyzařují pohodu. „Aničko, my ti přejeme, ať v tom, co děláš, budeš dobrá a ať děláš to, co tě baví.“ „Děkuju. Už dělám to, co mě baví,“ usmívá se spokojeně. „A doufám, že to lidem pomůže.“ Nepochybně. Těšíme se za rok!:-)
Lucie Faustová 2011
www.fenixradio.net
2024 ©