Babička mi říkávala, že i třináctka může být šťastným číslem. A jak už to u babiček bývá, měla pravdu. Třináctého třetí dva tisíce třináct, půl osmé ráno, start Roudnice nad Labem, cíl Brno, předpokládaná doba cesty tři hodiny, upozorňujeme, že předpokládaná doba se může změnit.
Ještě jednu věc babička říkala asi před patnácti lety, kdy jela po dé jedničce naposledy, že jestli pojede ještě jednou tím tankodromem, bude to její smrt. Už nejela a snad i díky tomu jí bylo dopřáno prožít ještě více než desítku let. Tak milá babičko, budeš se asi divit, ale ten tankodrom je pořád stejný, nebo spíš horší. Několik zastávek cestou bylo nezbytných i pro regeneraci mého těla, které není zvyklé na několikahodinovou vibrační masáž sedačkami automobilu. Na druhou stranu by z toho mohl být dobrý byznys. A propo byznys, než se u něj zastavíme, měl bych jednu drobnou odbočku, při které nesjedeme z dálnice. Rád bych totiž do Brna doputoval ještě téhož dne. Cestou si pochopitelně pouštíme rádio. Protože auto naší kolegyně nevládne technologií internetového autorádia, posloucháme satelitní vysílání. Nejdůležitější pořad: doprava a počasí. Mezitím se také line z reproduktorů ve dveřích, v palubní desce a snad i v sedačkách hudba různých interpretů. Mimojiné i slavičí písnička Tomáše Kluse. A mě už zase nutí cosi tuhle písničku milovat i nenávidět. Ambivalentní vztah k něčemu mívám skutečně velmi zřídka. Mám rád vtipnou satiru. Na čestném místě u mě visí obrázek K. H. Borovského, a to nikoliv z tradicionalistických či nacionalistických důvodů, ale právě pro jeho umění. Za co pane Bože, za co? A už to jede - snůška toho co je špatně v politice, ve společnosti, v kultuře, a kdyby se to délkou skladby hodilo, jistě by tu měl svou kategorii i sportovec, učitel, podnikatel. A ze satiry je snůška ufňukaného českého láteření na všechno. Jak kdysi napsal Pavel Eisner – čecháček, lotrovská zdrobnělina, která přesně vystihuje mluvčího národa českého v této písni. A v takové náladě, s takovými myšlenkami se vezu D 1, mozek se řádně chvěje, žaludek skáče a srdce se najednou rozplesá. Už vím, zpívá se tam, že národ zvolil vyčkávací taktiku a čeká na rytíře z Blaníku. Vidím chybu nejen kolem sebe, ale i v sobě. Rytíři už dávno nejsou v Blaníku, jsou mezi námi, ale co je hlavní? Jsou mezi námi i rytířky! A než se mé úvahy mohou unést k půvabům něžného pohlaví, vidím město toužené.
V Brně se chystáme najít právě dokončovanou nejvyšší budovu České Republiky AZ Tower. Nebude to nic složitého, vidím ji už při sjezdu z dálnice. Název je zajímavý, ale mně spíš připomíná ladnou ženskou nohu. Jakoby Morava poodhalila něco ze svého půvabu přímo ve své metropoli. Konečně zastavujeme. A už nás vítá naše průvodkyně a hostitelka Taťána Nepustilová, majitelka firmy Top Language Centre. Nádherná žena, která se usmívá. Rytířka, řekl bych a hned vysvětlím proč. Navlékaje si reflexní vestu snaže se nainstalovat si správně na hlavu ochrannou přilbu, dozvídám se, že první návštěvu svého 17. patra, které zmiňovaná dáma pro svou firmu koupila, podnikla ještě když v budově nebyly ani schody, k nákladnímu výtahu tak musela dojít po nahrnuté drti. Po drkotavé jízdě s výhledem na město na jedné straně, míhající se patra na druhé straně a mizející vrstvu drti pod sebou se ocitla v betonové konstrukci bez oken, dveří. Přesto byla podle svých slov uchvácena. Já jsem uchvácen už jen jejím vypravováním. Za radostí čišící ze vzpomínek je zároveň cítit obrovská práce a zodpovědnost. Vstupujeme do budovy 13. února, několik měsíců před jejím otevřením. Stále však tu ještě vládnou zedníci, mistři elektrikáři, instalatéři a další stavební profese. K nebesům stoupáme rychlovýtahem uvnitř budovy. A v sedmnáctém patře, které už je uzamčeno vstupními dveřmi, se kocháme výhledem za zasklenými okny.
Pořád jsme však na stavbě. Kromě Taťány s námi přijíždí i Mirek Mašek, vedoucí PR oddělení. S oběma vedeme čilý hovor a já prozrazuji, že mne zaujal celý příběh podnikatelky Taťány Nepustilové, když jsem jej poprvé zaslechl při klubovém setkání Ocenění českých podnikatelek, kam byla Taťána spolu s dalšími výjimečnými ženami české podnikatelské sféry pozvána. A já děkuji, že jsem tam mohl být též. Když začínala, pracovala jako zaměstnanec a ve volném čase se po práci věnovala své firmě, šest let usilovné práce vedlo k tomu, že firma se pohybovala v červených číslech. Protože je bojovnice a tvrdá hlava, nevzdala to, vydala se dokonce na Ukrajinu jako ředitelka podniku. I tam ukázala, jak si umí poradit. Vybudovala tam jídelnu pro zaměstnance. Ale pomohla i s opravou mateřské školky. Po návratu své zkušenosti a veškerou sílu vložila do TLC(Top Language Centre) a vyšlo to. Ne zadarmo, ne bez práce, ne nadáváním a stěžováním si na špatnou dobu. Prací, silou, vlastním příkladem a lidským přístupem si získala výjimečné postavení na trhu i mezi svými zaměstnanci. A jak pokračuje návštěva ve věži do nebes, což je přídomek, který jsem jí dal já osobně ;o) ? Povídáme si, fotografujeme, točíme videozáznam a rozhovor. Mezitím si všímám, jak pracovníci ostřížím zrakem sledují paní majitelku. Kromě toho, že patro koupila, hlídá a rozhoduje o všem, co je možné upravit. Interiér připravil architekt, ale je nutné řešit detaily. Slyším padnout otázku: „Barva spárovací hmoty?“ „Bude černá,“ rozhoduje Taťána, muži kolem ní se podezřívavě dívají, jestli vůbec něco takového existuje, což sama tuší a před položením zbytečné otázky je ubezpečí, že existují barvy, které se do spárovací hmoty přimíchají. Barvy se dají koupit, a proto bude v diskutovaném prostoru spárovací hmota černá. Tečka. Není dále co řešit. Situací zvládá s optimismem, grácií a přesto pevnou rukou paní šéfové. Mezitím se starostlivě otočí k nám, jestli nezdržuje nebo zda se nenudíme. Nikoliv, jsme fascinováni výhledem i interiérem samotným, v němž je několik „neposedných“ mohutných betonových sloupů, které záměrně vypadají, že jsou křivé. Při focení ještě čile konverzujeme s Mirkem, který potvrzuje, že Taťána Nepustilová je dáma, která je rozenou šéfkou, což v sobě nese velký lidský úkol. A protože si to uvědomuje, svědomitě jej plní na více než sto procent. Vždyť svůj byznys vybudovala, poctivě ho dovedla až tam, kde dnes je. Myslí svůj byznys vážně, což je vidět i při tom, když plní úkoly různého typu, například že zjišťuje, které šrouby se kam používají a jak by se daly použít právě v její nově budované kanceláři. Dokazuje, že se dá skloubit rodinný a profesní život úspěšné moderní české ženy, podnikatelky. Podle mě patří právě k těm blanickým rytířkám, které svůj zisk vytvářejí poctivou vlastní prací. Proto volám opačně než ve zmiňované písni – díky, panebože, díky. Díky i Vám, Taťáno, za nám věnovaný čas a za vše, co děláte. Ať je Vám dopřáno vše potřebné pro to, abyste mohla pokračovat a být i nadále příkladem.
Jan Hejduk
2013
2024 ©