Snad každý ví, že Fénix je mytologický pták, který se nachází na tajemných místech a vládne neuvěřitelnou, ‚božskou‘ mocí. Fénix se rodí znovu a znovu z popela.
Stejně tajemný a záhadný je ostrov Island, který se neustále mění vlivem ohně, deroucího se na zemský povrch. Málokdo ví, že tato země leží v aktivním sopečném pásmu, které se rozkládá na většině území ostrova. Mnoho zdejších sopek je stále aktivních. Island je zemí, kde se setkává oheň se zemí, vodou i větrem s obrovskou silou, nám, Středoevropanům, zcela neznámou.
Dlouho jsem si přála poznat tuto zem. Takovou, jaká skutečně je. Naším plánem bylo objet ostrov kolem dokola, a to se podařilo. Během tohoto putování jsme viděli nebe bez mráčků, bělavé obláčky putující po obloze, bezvětří i větrný den, písečnou bouři, která bránila rozhledu po krajině, déšť i sněhovou vánici. Oheň ukazoval svou sílu v geotermálních polích, kde klokotalo bahno. Gejzír s námi laškoval a posléze nám poskytl úchvatnou podívanou na vysoký sloup vody, aby se vzápětí tvářil, jakoby se nic nestalo. Voda o sobě dala vědět nejen při přeháňkách, především hřmotem mnoha vodopádů.
Chtěli jsme vidět velryby. Naskytla se nám možnost vyjet do zátoky, kde prý se tito velcí mořští tvorové ukazují. Sledovali jsme vodní plochu a čekali na proud vody, který právě vyfoukla velryba. Pak se objevila po boku lodi, která byla jen o malinko větší. Plná zvláštního napětí jsem sledovala pohyby velryby ve vodě, které byly zakončeny obloukem, při němž se tento mohutný tvor prohnul jako baletka a ladně vklouzl do chladných mořských vln, aby se vzápětí objevil o kus dál.
Dalším přáním, tentokrát mé kamarádky, bylo vidět soby. I toto přání bylo vyslyšeno a my jsme viděly tyto majestátné tvory, popásající se mezi ovcemi. Jedeme dál. Zatavujeme u jezera, kde příroda vykouzlila ledové sochy, z nichž jedna připomíná tuleně. A už je tady další přání. Chvíli chodíme po břehu a fotíme ledovou krásu. Pak můj zrak přitáhne řeka, odvádějící vodu z jezera do moře. Hýbe se tam něco nebo se mi to jenom zdálo? Opravdu, to jsou skuteční tuleni. Plují z ledovcového jezera do moře. Snad se na noc vracejí do jezera. Než definitivně odplují, předvedou nám své akrobatické kousky.
Poslední noc na ostrově. Copak nám přinese? Byla nádherná, trochu mrazivá. Měsíc v úplňku ozařoval oblohu, na které zářily hvězdy. Rády bychom viděly polární záři. Je to možné? Podle průvodce se v této oblasti vyskytuje polární záře až v podzimním období. Máme smůlu. Musely bychom přijet tak za dva měsíce. Ukládáme se ke spánku a mou hlavou proběhne myšlenka, že by přece jen bylo hezké, ji spatřit. Než definitivně ulehnu, jdu se rozloučit s hvězdičkou, které na mne mrká zpoza okna. Vykouknu ven a nevěřím svým očím. Co to je na obloze? Vzápětí vybíháme s kamarádkou ven z pokoje, jen tak v pyžamech, přes které jsme si přehodily bundy. Je chladno, ale nám to nevadí. Na obloze se odehrává něco zvláštního. Neumím to ani popsat. Tančí snad na obloze víly? Neskutečné barvy od bílé přes zelenou až k fialové se na obloze střídají jakoby v rytmu tance na hudební tóny hvězd a mrazíku.
Druhý den jsme se od místních dozvěděli, že v těchto místech již polární záře nebyla několik dlouhých let. Co by to byl za výlet na Island, kdybychom nenavštívili některý z místních ‚živých‘ velikánů. Vydali jsme se proto na jednu z aktivních sopek. Nejznámější v Evropě je Eyjafjallajokull, která se proslavila
svým popelem i u nás. Ano, to je ta sopka, kvůli které nelétala svého času letadla. Je úžasná. Její kráter je stále žhavý. Když stojíte vedle kráteru, uvědomujete si plně sílu přírody a malost člověka.
Antonie Krzemieňová 2013
2024 ©