Když se na nás to počasí takhle vlídně usmívá, vzpomenu si pokaždý, proč radši nechodím ven před pátou odpoledne, sedím raději v teplejch bačkorách schovaná ve stínu a dělám, že nejsem doma, kdyby náhodou Slunce klepalo, ať se jdu projít - znáte to jo ? Že mě jako trochu opálí ! No tak to určitě, hele ! Ještě teď mám před očima ty výsledky !
To jsem byla ještě mladá holka. Teda ještě jsem, ale teď mám na mysli mladší. Bylo mi asi 16 a chodila jsem do školy v Hradci. Jéé, to vám musím někdy vyprávět, tam jsme se navyváděli ! No ale k věci. Byl květen. Velmi přívětivej květen. A já nejezdila každej víkend domů, co tam, že jo ? A jednoho krásnýho nedělního dopoledne jsme se s kámoškou rozhodly, že si uděláme výlet na Biřičku. To je taková krásná lesní koupací prostora za městem a pevně doufám, že tam ještě je... no je to řádka let ?
Vzaly jsme ručníky, učebnici ruštiny, limču, sůšu a plavky a šlo se. Teda jelo se. Za město trolejbusem. A bylo tak krásně ! Den jako stvořenej pro lenošení a předstírání učení a pubertální tlachání a koukání po klukách a prostě se vším všudy, co k tomu věku patří. Bylo asi 11 hodin, takže nic moc nábuch, všichni se asi rozhodli se nejdřív naobědvat. No proč ne ? To my jsme s sebou měly Horalku a s nějakým obědem jsme si fakt nelámaly hlavu.
Voda byla úchvatná. No náhodou, na květen... Tak jsme chvilku machrovaly, jako že to přece s vlnama umíme, že jo a pak jsme se rozvalily na osušky a nastala sladká siesta nicnedělání a vstřebávání slunečních paprsků do osvěžené kůže. Fakt nádhera, cejtím to jako dneska ! To osychání kapek nachytaných v rybníce, vůně pampelišek, bzukot včel a much, sem tam nějaké to flirtování neodbytnýho komára... no koho by to neuspalo ? No mě jo...
Když jsem otevřela oči, bylo asi půl třetí. Páni, jak jsem mohla takhle vytuhnout na veřejnosti ? Koukám, Martina baští sůšu a prohlíží si okolí : "Taky jsi spala ?" ptám se a zívám. "Jo jo, taky, chvíli. Jsme se možná měly něčím namazat, né ?" prská na mě Horalku. "Sim tě, slunce ještě nemá žádnou sílu !" mávnu rukou a doufám, že něco málo opálení by už ale vykouzlit mohlo. Jsem vyloženě Balkánskej typ. Teda né jako člověk z Balkánu... spíš jako ten slanej Balkánskej sýr. Takže by mi určitě slušelo, kdybych se maličko zbarvila a vyniklo mi blond háro. A od toho jsme přeci tady, ne ? Takže co ? Takže šup do vody, voda jak známo slunce přitahuje !
No a blbly jsme tam takhle asi do pěti a ruština neruština, to se naučíme pak na intru, jasnačka, užívaly jsme si nedělní paprsky co nejdýl to šlo. Když jsme uznaly, že pro dnešek stačí, vklouzla jsem do trika a sukně a balila ručník. Páni, hele, to vypadá slibně ! Proti tomu bílýmu triku vypadá moje jindy sádrová pokožka celkem přijatelně - že bych se fakt trochu chytla ? Odhrnuju lem sukně... no vono fakt ! I nohy mají najednou barvu. No hoši ! "Dívej, jsem se snad vopálila, nebo co ?" slyším Martinu žasnout taky. "No jó, ty taky, tak to je paráda !" odtušila jsem. Budeme kočky. Kočky jak pes, jak by řekla naše spolužačka Léňa.
V tu chvíli jsme neměly ani ponětí, že půjde spíš o úplně jiný zvíře, ale nepředbíhejme !
Když jsme nastoupily do trolejbusu, lidi uvnitř z nás nemohli spustit oči. No tak nedivme se, že jo, když nám to tak sluší ! Jsme holky krev a mlíko, holky od vody, ošlehaný sluncem a větrem... byl vůbec dneska nějakej vítr ? Asi ne. Neva, to se jen tak říká. Až mě z toho jejich náhlýho zájmu lehce zamrazilo. O dvě zastávky dál mě zamrazilo znovu, ale už silněji. To nebude tím zájmem, se mi nějak motá hlava. A pila bych ! Limča dávno došla. No nic, za chvíli jsme na intru...
O další dvě zastávky dál mě už nemrazilo, už jsem měla husinu i v nosních dírkách a cejtím, jak se mi zmenšujou oči. "Martino ?" tahám kámošku za rukáv. Otočila se na mě a chytla se za pusu : "Ty vado, ty jsi růůůdááá !" No ta má co říkat ! Bělmo jí svítí jak černochovi v tunelu a mě se bude hrozit, ne ? "To se ti asi zdá, to jak je tady v trolejbusu šero. Nemám vopuchlý voči ?" "Né, ty nemáš voči vůbec," laškuje. "Ha ha ha ! Vtipná ! Je ti taky taková kosa ?" odmítám její výroky. "Né, spíš jakoby vedro..." funí a obě se těšíme, až vystoupíme.
Od troleje k intru se plazíme, ani nevíme jak. Sleduju, jak mi za tu chvíli zesvětlalo už tak dost bělostně bílý triko a odmítám si připustit, že to né to triko, že to moje kůže je tmavší a tmavší. Jen jaksi né tak jako úplně jak by se mi to docela i líbilo... to není hezky opálená pleť, to je... to je... něco jako slepice těsně po procedůře horkou vodou, aby z ní šlo líp peří. Zimnice útočí a strašně mě bolí na čele ofina, jak se lehce pohupuje ze strany na stranu. A sukně mě bolí. A bolí mě triko. Haló, je tu vůbec něco, co mě nebolí ?!
Na vrátnici se nám vyroluje jazyk z pusy a asi je na něm napsaný číslo pokoje a pak se pereme o ledovou sprchu. Nevím, jak jsem se dostala na postel. Nezúčastněně vnímám, jak se nade mnou nakláněj nějaký hlavy s vykulenýma očima a nesrozumitelně něco říkaj. Co to je za hlavy ? A proč mají pusy kolem dokola ? Kriste Pane a co to má tahle s vobočím ? Vobočí pod ušima, někdo takovej chodí k nám na školu ? Jsem si ho nikdy nevšimla... Ty vado, neunesli mě mimozemšťani na nějaký jejich stupidní pokusy, že ne ? Bojím se strachy pohnout. Co když ? Tyhle hlavy já přece neznám, prošla jsem místo vrátnicí nějakou meziplanetární bránou a teď...
"...napít ?" slyším najednou. "Ne ! Ne ! Nechci vaše tekutiny !" řvu a sbírám zbytek sil. To víte že jo, nalejete do mě nějaký svinstvo a pak usnu a vzbudím se s čipem v zátylku, tak na to zapomeňte ! A chci je kopnout aspoň do jedný hlavy, ale sebrali mi nohy ! "Vraťte mi končetiny !" slyším, jak zoufale šišlám a v tu chvíli se objevila další hlava - asi šéf těch UFOnů, protože ostatní hlavy se rozprchly a zůstala tam jenom tahle a tak si ji detailně prohlížím, protože zavařovací sklenice od marmelády místo očí jsem ještě nikdy neviděla. Naklání se blíž a otevírá pusu... "Nežer mi vobličej !" křičím a jsem rozhodnutá žrát první, pokud to nevzdá hlava dřív.
Ale dobrý. Místo toho cítím, jak mi zavádí nějakou sondu do podpaží a ztuhnu v křeči, kdy ucejtim vpich jehly s kontrastní látkou. Nic. Za pár minut je sonda zase mimo moje tělo a hlava s marmeládou někomu říká : "Třicetosumdevět" a já jsem vděčná, že se naučili česky. To číslo je asi nějakej jejich kód a nebo... Ne ! Ach Bože ne ! Je to číslo pece, do který mě o minutu později zavírají, aby ze mě udělali... sádlo ! Zavřu oči a vidím krámek na rohu. Maso - Uzeniny. A za pultem naskládaný vepřový sádlo. Úhledně nakrájený fláky bílýho čehosi, co nápadně připomíná moji kůži na břiše a na stehnech a o zadku ani nemluvim.
Tak takhle je to ! Chce se mi říct jim, že jsem je odhalila, ale najednou všechno zmizelo, je tma, asi jsem v tý peci, jelikož mi hoří tělo a já se snažím vzpomenout si, jak dlouho táta vždycky to sádlo škvaří, než je to hotový, ale jako první se asi z těla vyškvařej vzpomínky a když pak otevírám oči, je ráno a já jsem jak rozlámaná po horečnatý noci a po UFOnech ani památka, chápete to ?
Tak jdu do koupelny a začíná se mi vybavovat, jak jsem se včera slunila a najednou se úplně leknu, co asi Martina a běžím k ní do pokoje a nemůžu se udržet smíchy – kdyby jste ji viděli ! No ta má ránu ! Ale za pár vteřin zjišťuju, že to je ještě slabej odvar, protože jsem nestihla zahlídnout sebe ! Barvu nepopíšu, na to je spektrum příliš chabý ! Ale co mě maximálně ohromilo byl puchejř úplně přes celý čelo, no to jste prostě nezažili ! Obrovská vodnatá bublina dvacet na osm cenťáků a pod očima dvě její menší kámošky, asi tak dva na čtyři – no to až jednou praskne, budu Miss mokrý tričko ! Ruce a nohy… no fuj, no já vám to prostě ani popsat nemůžu (a hlavně je tu zpátky vzpomínka na Maso – Uzeniny a že já jsem nebyla nikdy žádnej drobek !) a tak si to ani nezkoušejte představit, ať máte ještě vůbec dneska chuť na sváču, že jo ?
A z toho plyne poučení – tak moc jsem chtěla, aby se za mnou chlapci otáčeli, že až věřte, nekecám ani slovem, když vám řeknu, že se fakt otočil úplně každej :-D Jen s tím rozdílem, že většina si myslela, že Kino Centrál bude hrát premiéru druhýho dílu filmu E.T.Mimozemšťan a pro lepší propagaci pustili do ulic Hradce maskota !
A od té doby se nesluním a podobným činnostem se léta zarputile vyhýbám. Ať je venku jak chce, já si natáhnu svoje bačkory s kravičkama a čekám, až slunce zajde… Dětem jsem to vysvětlila tak, že jsem upír a ať to nikde neříkaj a vylejzám jen za šera, nebo v noci a pro lepší efekt nežeru česnek, aby se třeba nezačaly víc vyptávat. Má to svoje výhody – sice mi moje tělo čím dál víc připomíná tamto cosi za pultem v krámku na rohu (no vy víte kde…), ale zato to vůbec nebolí !
S láskou Vaše Altmanka, lidičky : - )
2013
Vysílání Fénix Rádia : www.fenixradio.net
2024 ©