Né kažej se může pochlubit tím, že rozumí řeči zvířat. Ačkoliv - jeden takovej tu kdysi byl... Jiřík myslim... co chodil s tou... no... se Zlatovláskou Královic. Ale ten k tomu přišel jako slepej k houslím, jestli pamatujete. Snědl hada a šlo to samo. Takový štěstí už se na nikoho dalšího neusmálo. Možná je to tím, že většina hadů je jedovatejch, tak se do jejich konzumace nikdo moc nehrne - a nebo pak jsou chráněný a za pokutu to taky nestojí.
My máme doma psa. Je trochu zvláštní, ale známí tvrdí, že je to proto, že pes se vždycky podobá svýmu páníčkovi. Nevím, která z nás Altmanek je její oficiální páníček, ale známí tvrdí, že je to jedno, protože my jsme "jiný" všechny tři. A tak je jinej i náš pes a netuším, jestli je to pro něj dobře, ale známí tvrdí, že pokud nikdy nezjistí, že mohl jít i do normální rodiny, bude nás mít rád i takový. Pamatujte si, že vždycky něco bude na tom, co tvrdí známí !
Náš pes je vlastně fena. Jsem to skoro zapomněla zmínit, protože se na ni teď koukám a vypadá prostě jako holka a tak to už za ty tři roky beru jako samozřejmost. Strašně dlouho jsem se bránila nápadu mít doma zvíře. Zuby nehty jsem trvala na svým, protože zvíře přece zlobí, slintá, kaká, žere, trhá věci, každýho vočuchává a dělá kravál. Když mi došly tyhle argumenty, nasadila jsem citovou vydíračku numero jedna a to "když se do toho člověk zamiluje, tak to pak jednou umře a to si holky nepřejte poznat ten smutek". Jenže holky byly nezlomný a dopadlo to tak, že vyhrály.
Byla to láska na půl pohledu. Né na první, protože to štěně mělo ještě zalepený levý oko, když jsme ho viděly poprvý. Malej, chlupatej a nemotornej netopýr s obrovskýma ušima, takže když to vzal člověk do dlaně, vypadalo to, že drží ušatou bambuli. A ta bambule měla za krčkem ve svý zlatý srsti sněhobílý písmeno L a mě bylo jasný, že ta je tu pro nás ! Byla totiž pro Lucy k narozeninám.
Vybavily jsme jí pokojíček (nemám svou vlastní ložnici, vlastně nemám ani svůj obývák, o kuchyň se dělím, ale PES MÁ SVŮJ POKOJ!) a čekaly, až si ji budeme smět vzít do lidský péče. A tím okamžikem se změnil náš život. Nutno podotknout, že mi trvalo tejden, než jsem jí skočila na ty její obrovský psí oči a smířila se s faktem, že jsem se nechala ukecat...
Koukala jsem na ni, jak se batolí bytem a zoufala si : "Devět tisíc ! Devět tisíc za takovýho pinďoura mrňavýho, ty vado ! Nevolizuj mě, budu mít vyrážku ! Devět tisíc !" a holky mě usměrňovaly : "Ne ne, pět, mami !" a já pěnila : "DEVĚT řikám ! Co pelíšek, plíny, žrádlo, šampón, kšíry a gumovej jezevec ?!" A těch Devět Tisíc pořád jen a jen za mnou, jako by věděla, že si mě musí naklonit na svou stranu, jako by tušila, že jsem jediná překážka v jejím šťastným vývoji...
Její snaha byla neskonalá, ale vyplatila se. S láskou dneska vzpomínám na ty romantický začátky, za který se pěkně stydim. Ale musela jsem se k nim přiznat, protože náš pes, naše fenečka, ona nám jaksi začala mluvit a tak je dost možný, že to stejně jednou vykecá...
Zatím teda říká jenom JO a NE, ale u takovýho případu si nikdy nemůžete bejt jistý, kam až to zajde – tvrděj známí ! Takže abych neodbočovala - hádejte se se psem, když po něm něco chcete, že jo ? Možná se vám to může zdát legrační, někomu až neuvěřitelný, ale smiřte se s tím, jako jsem se s tím musela smířit já a známí tvrdí (pozor, je to tady zase), že co jsem jako čekala jinýho, když je celý dny se mnou a mě se ta huba taky ale nezastaví ?!
Říkám tajemně : "Bedřiško, půjdeme na veterinu ?" (Nejmenovala se původně Bedřiška. Říkalo se jí Kissie. Jenže jak pořád hopkala a neposedně zlobila, jak čím dál častěji neposlouchala, pojala jsem podezření, jestli mě vůbec slyší ? A Bedřich Smetana byl taky hluchej...). No jak se u nás doma řekne slovo "veterina", je psí oheň na boudě ! "NE !" štěkne na mě a zaleze pod polštář. "Ale JO," trvám na svým. "Neboj, dneska jdeme jen na očkování..." Nevěřícně vystrčí oči a uši (nic jinýho z ní velmi často neuvidíte). "No fakt, nekecám, vylez," uklidňuju ji. Věří mi. A vyleze. Očima se ptá : "A žádný drápky ?" "Né, slibuju, dneska jen to očkování."
Tak jedeme. A na veterině poplach v očích doktorky : "Jdete na drápky ? Jsme tu totiž jen dva..." Uklidňuju i ji, že JEN očkování. Viditelně se jí ulevilo. Stříhání drápků a naše Bedřiška, to je totiž smrtelná kombinace pro všechny strany. Nevadí jí očkování, odčervovací tablety, odběry krve, výtěry, čištění zubů, holení a následný sono břicha... všechno nese statečně, ale sáhněte jí na packy ! ! ! Takže z její pedikůry se stal válečný proces pro čtyřčlenný tým veterinárního personálu : tři drží psa, jeden stříhá. Dodnes jsem nepochopila, jak se všechny jejich čtvery ruce vejdou na tisícsedmset gramů naší obrovský čivavy ? ? ?
Snad by mi to vysvětlil doktor Peršín, kterého naše psí slečna nejvíc ze všech miluje. Tak moc, že si do něj musí vždycky kousnout ! Ten jak ji vidí, podvědomě si mne klouby prstů na rukou a ona jeho pohled s láskou opětuje za doprovodu nakrčených horních pysků a vysunutých tesáků. Co si ti dva udělali, nevíte ? Možná má to nebohý zvíře pořád před očima to, co já : Doktor plížící se velmi zvolna k její ping-pongové hlavičce s obvazem v zakrvácených rukách, křečovitě nataženýma daleko před tělem, snažíc se do obvazu ulovit její lačnou tlamu a stáhnout masožravou sanici do úzký smyčky pro ten účel připravený. A pak se divte, že jo ?
To naopak doktor Baudyš, ten má svůj zvláštní chvat, na toho si Bedřiška netroufne ! Podmaní si její agresivitu jediným stiskem za krkem a pes je na pár chvil jako vycpanej. Možná proto se jí začalo říkat Paní Kožená. A zná ji tak celé široké okolí. "Dobrý den, Paní Kožená," uklání se pan Hynek, majitel krámku, kam rády chodíme nakupovat. "Smím si vás pohladit ?" a Bedřiška táhle odpoví : "Jóóóó..." a dostane za to kolečko šunkovýho salámu. Úplatek. Aby ho nekousla. Přece mu neprásknu, že kouše jenom toho, kdo má v ruce kleště na drápky ? To bych ji připravila o salám a pana Hynka o radost z toho, že si s Paní Koženou pokecal...
Berte moje dnešní tlachání jako omluvu všem, komu jsem se kdy divila, že miluje svý zvíře jako by to byl člen rodiny ! Nikdy jsem to neuměla plně pochopit. Říkala jsem si : „Cvok ! Na toho psa mluví… ho rozmazluje… fůůůj, ho nechá spát na gauči… Bóže, tolik povyku že umí SEDNI a LEHNI… no to bych asi tak kupovala konzervu za pajdu…“ a tak. Dneska na Bedřišku Koženou nejen mluvím (ve většině případů jí taktně vykáme), já dokonce očekávám, že mi ODPOVÍ ! Nespí na gauči, to né ! Spí u mě pod peřinou. Z jejího sedni jsem tak vyřízená, že lehni už po ní snad ani nechci a konzervu za pajdu ? Houby ! Kuřecí prsíčka za devadesát a povařit pěkně do měkoučka, vážení !
Ve skutečnosti tajně doufám (ale nechte si to pro sebe), že si Bedřiška jednou můj článek sama přečte - takže je to vlastně omluva i pro ni. Za hloupej, škaredej odmítací tejden jejího života, kdy jsem jí dávala pěkně sežrat, jak moc je vítaná ! Kubišovou a Srstku na mě, fakt ! Přitom – kolik výbuchů smíchu mi ten náš ušatej hranostaj způsobil, to snad už ani nespočítám ! Kdyby náhodou někdy měla štěňátka, dám vám vědět. Geny jsou geny a tak nikdy nevíte, čím vás takovej „jinej pes“ překvapí… No hele a uznejte – JENOM za devět tisíc… ! ! !
S láskou Vaše Bedřiška... totiž Altmanka, lidičky :-)
2013
www.fenixradio.net - Nalaďte si nás právě teď !
2024 ©