Volá mi takhle jedou po ránu Luboš z rádia a praví : "Altmanko bláznivá, máme jet točit reportáž o hotelu v Litoměřicích, jedeš s náma ?" Jak můžu tomu milému člověku říct NE, když mě tak líbezně oslovuje, že ? "No a jako co to obnáší ?" ptám se proto nejistě, aby moje ANO bylo trochu zaobalený. "Najdi si na netu www.salva-guarda.cz a přečti si všechno, co najdeš. A mrkni na ty fotky, takovej luxus jsi ještě nezažila ! Dám ti pak nějakej ten leták, ať se máš z čeho inspirovat a frčíme, ne ? Zavolám za chvíli, mrkni zatím, kde si budeš válet šunky a pochopíš, proč vím, že neodmítneš ! Tak čau, špekoune..." a zavěsil.
Mrkám teda na net a chápu okamžitě. Fotogalerie Salva Guardy (v překladu "čestná stráž") je ohromující ! Ale jsem odhodlaná dělat drahoty, to za toho špekouna ! Musím si ještě řádně zvážit, jestli je vůbec náš Lubošek hoden mé společnosti, sosál jeden neuctivej. Jak dlouho jsem nikde nebyla... no to... a hele tady ta ložnice... Bože ! Kam jsem dala ten kufr na kolečkách, ať se s tím netáhnu v ruce ?
Když zvoní telefon podruhý, mám už skoro sbaleno. "Tak co, koukala ?" Je stejně nadšenej, jako já. "To víš, že koukala, ale to víš, nemám co na sebe, taky kdo by hlídal dědu a Bůh ví, jak by mi jelo auto..." kňourám naoko. "No jo, stejně by ses tam nevešla do postele, radši zůstaň doma, buchto, aspoň nám neuděláš vostudu," souhlasí s mým váháním protivnej rejža. "Dobře, tak v kolik a kde ?" ptám se vyplazuju jazyk (škoda, že to nevidí !). "Ve středu v osm nás vyzvedni. Ahoj, gorilko !" a je zas fuč.
A středa v osm je tu coby dup a už jsme i s novým modelákem Kubou na místě. Z Roudnice co by náma dohodil do Litoměřic jako nic a... lidi... sice sněží a je tma, ale... to je KRÁSA ! ! ! Ten hotel se mi snad jen zdá ! Monumentální fasáda ! Si musim šáhnout... no fakt to není namalovaný, ty sgrafity jsou fakt plastický, nebo jak se tomu řiká ! Páááni, to muselo dát práce ! A ta údržba určitě !
Na luxusní recepci se na nás usmívá milá paní a má pro nás - zejména pro mě - velký překvapení : Majitelka hotelu si všimla jedinýho ženskýho jména ve štábu a zařídila mi samostatnej pokoj ! No chápete to ? Já nebudu muset poslouchat, jak Luboš chrápe a nemusím ho vidět po ránu, jak hledá, kde má voči a vůbec to má spoustu výhod, no to je ale výtečná zpráva ! (Děkuji tímto za neskonalou pozornost, paní majitelka netuší, čeho všeho mě ušetřila, protože nezná Lubošovy rýpavé poznámky a jedovatý slovník - přitom proč ? Já jsem i po ránu krásná !)
.
Naše nadšení nebralo konce snad po celou dobu pobytu. Rychle jsme si vybalili osobní věci ve svých pokojích, přidal se k nám ještě modelák Luky a na recepci už čekala kolegyňka Ála, která je sice místní a nenocovala s náma, ale pomáhala s natáčením jako o život. Tak se ta naše šestičlenná banda vydala do neuvěřitelně pohádkových prostor Salva Guardy a asi hodinu jsme jen chodili a tajili dech nad veškerou tou nádherou, která úplně jako by promlouvala ! Ze všech koutů na nás dýchala zvláštní atmosféra, kterou asi ještě asi dneska neumím pojmenovat a popsat.
Každý pokoj vypráví cosi. Jeden o válce, další o lásce. Třetí o práci, čtvrtý o odpočinku. Jiný zas o touze, další o odvahách... V chodbách se tetelí historie a tisíce příběhů vepsaných do obrazů na stěnách a do různých dekorací umístěných VŠUDE ! Kam se podíváte, tam najdete minimálně jednu zajímavost. Celá ta stavba do vás pouští notnou dávku tajemna a nepoznaných emocí a chvíli ani nevíte, co si s tím počít... Než vám dojde, že nic jinýho udělat nemůžete, než se nechat strhnout a UŽÍT SI TO ! Koupat se ve vkusu a vdechovat lidskou tvořivost vyznanou tak nevšedním způsobem, jak to umí opravdu jen málokdo.
Luboš je nadšenej, interiér je pro fotky a natáčení naprosto ideální, takže práce tady bude hračka a půjde to samo. Živě popisuje, co kde vidí a jak to bude krásný nasvícený a je fakt, že já taky živě vidím plno věcí, který se budu snažit zhmotnit jak jen bude příležitost a podniknu do Litoměřic soukromej výlet ! Lidi ta koupelna u Dvanáctky ! No viděl to kdy svět ? No nechechtejte se, že jsem toho viděla ještě málo, to já vím, ale jsem unešená ! Takhle velkej je celej náš byt ! Každej centimetr se chlubí nablejskanou čistotou - tak tady bych teda uklízet nechtěla... dám pajdu tomu, kdo najde jedinou šmouhu !
A postel na Sedmičce... no hoši ! Ten retro telefon na stolku... samej porcelán a zlato... a zase ty obrazy ! Ála nás poučila, že majitelé hotelu Grimmovi jsou akademičtí malíři a přísně u toho vztyčila ukazovák, takže jako bacha, tady nevisí žádné plakáty a N-E-S-A-H-A-T ! ! ! No to by mě ve snu nenapadlo na nějakej sáhnout, ale je fakt, že když to řekla, měla jsem velký pokušení po růžku jednoho přejet prstem. Ale přísahám (!), odolala jsem.
Mezitím už Luboš nacpal Lukyho do vířivky. Už se tam vesele mlžilo umělým dýmem a Luboš s vervou chrlí pokyny. "Vezměte někdo sprchu a pouštějte na něj vodu... tak... blíž... dolů... vejš... teď na vlasy..." "Na co jsem mu dával mejkap ?" rve si vlasy Honzík, náš ředitel a maskér v jedný osobě. Na to Luboš nic nedbá a zažranej do záběrů velí dál : "Ruku nahoru, druhou pod bradu, vodu na obličej... votevři ty voči prosim tě, teď jsi mi mrknul..." a chudák Luky by jako i ty voči asi votevřel, ale koukejte si do kamery, když vám někdo vyplachuje rohovku sprchou ! No lidi, to je mazec !
Řádíme, pózujeme, sušíme, máčíme, zase sušíme, mlhujeme, pak zas větráme a to na střídačku s Kubou i Lukym a kluci si očividně užívají a poslušně následujou veškerý pokyny jako očarovaný a já vám řeknu, čím to bylo ! Na stopro tím prostředím, tím nevysvětlitelným kouzlem, který vás prostě donutí udělat VŠECHNO proto, aby Hotel dostal reprezentaci takovou, jakou si právem zaslouží...
Vybrali jsme šikuly, modeláci byli fakt profesionální a dali materiálu o Salva Guardě dokonalou tvář. V několika desítkách vln záchvatů smíchu jsme ani nepostřehli, že jsou tři ráno a kdyby nedošla baterka v kameře, tak tam chudáka pana recepčního šokujeme naším vražedným humorem do svítání (mimochodem - pán byl senzační a vůbec nám nedal najevo, že jsme fakt šílenci !). Osud ale zasáhnul a tak jsme šli spát a vychutnali jsme si náruč našich pokojů, kde se skoro ani nedalo usnout, protože člověk by furt něco prohlížel a zkoumal a hele mají tam takový zvláštní zrcadlo, jo, vono svítí a strašně zvětšuje a Honzík z něj byl unešenej, jak je všechno detailně vidět... no já už míň, ale já tam měla takovou škaredou blondýnu a on mladýho chlapa, tak mi řekněte, kde je spravedlnost, že jo ?
Noc neúprosně utekla, ale aby to tak "nebolelo", nastartovala nás neuvěřitelná snídaně pod taktovkou ještě neuvěřitelnější paní Robochové a svět byl zase hned veselej. Zvěčnili jsme zbytek prostor, jako je nádherná restaurace s několika tématickými salonky a taky tam mají krásnou prodejní galerii výtvarnýho umění, kde jsem úplně viděla výstavu fotek mojí kolegyňky blogerky Teri Eger a věřte nebo nemusíte, ale jednou tam prostě ta výstava BUDE, vsadíme se ?
Neměli jsme Bohužel štěstí a paní majitelka Ivana Grimmová v hotelu právě nebyla, chtěla jsem ji vyzpovídat, jak se stane taková věc, že člověk díky svýmu nasazení vybuduje Něco tak nadpřirozeně okouzlujícího - Něco s velkým N ! Možná by v jejím příběhu spousta hoteliérů našla inspiraci a radu, jak na to... Pomohla mi ale recepční Šárka, která potvrdila to, co mi letělo hlavou hned při vstupu do haly : Taková atmosféra se dá vykouzlit vážně jen srdcem a pílí. A přístupem k personálu, kterej pak složí další hold tomu nevšednímu úsilí tím, že host se tady cítí jako při návratu kamsi daleko hluboko DOMŮ, ale myslím jinak "domů", myslím jako do teple povědomý náruče z jednoho z minulých životů...
Reportáž se točila "sama". Mluvit o tomhle skvostu by se dalo hodiny a hodiny, natož pár minut. Ale pak už jsme museli jet. Myslím, že si to i kluci modeláci hezky užili, byl to jejich nový začátek,taky náš první hotel a náš první společnej zážitek. Příště vědí, co je čeká a nemine - pokud teda už vůbec vstřebali ten šok a okouzlení v jednom ?
A já mám ještě jeden poznatek - duch tý historicky chráněný památky dokázal dokonce i takovej div, že se Luboš chvíli choval slušně. Protože hned jak jsme sedli do auta, hned se zase rozpovídal. "Tak né že nás zabiješ, drž ten volant rukama a nevopírej si ho vo to břicho a jeď už, doufám že víš, co znamená hlavní silnice, ty vrahu jabloneckej...!" Není nad romantiku. Mezi náma, von taky není žádnej krasavec a kdo ví, jestli mu právě z toho věčnýho komandování neslezly i poslední vlasy ? Ten má co řikat vo pupku, ten jo, vám sem jednou tajně hodim jeho fotku...!
S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)
2013
2024 ©