Hele, dneska vás nebudu dlouho zdržovat. Venku je na padnutí, tak co by jste vysedávali doma a četli - mazejte k vodě ! Já vím, technika pokročila... možná si čtete někde u vody ? Tak bacha na úpal - mazejte domu !
Já taky dneska vytáhla tělo na slunce. No jen jsem byla zvědavá, jestli je to horší doma, nebo venku. Ale bylo mi tak strašný vedro, že jsem to zapomněla. Nebo čím to bylo. Jsem si sedla k přehradě a že se zuju a zapluju pod hladinu a vtom mi nějaký bezcitný hmyzadlo vjelo sosákem pod kůži a pekelně se napilo. Kdyby jenom napilo ! Muselo mi tam naplivat, protože mi to okamžitě nechutně napuchlo a na to jakožto alergik nebejvám zvyklá :-D
No nic, říkám si, to ve vodě schladím a budu mít zase ručičku jak prasečí nožičku. A tak se vrhám do vln a opakuju si pořád dokola : "Nejsou tu sinice ! Nejsou tu sinice ! Fakt tu nejsou sinice..." a voda je úžasná, už se nedivím, že je tu tolik lidí !
Áááách, to je nádhera, nechat se nadnášet a chladit a bejt aspoň na chvilku o půlku lehčí a kašlu na to, že mám umytou hlavu, namočím si vlasy... lehnu si na záda a budu koukat na mraky - jestlipak mraky taky koukaj na mě ? Jo, jeden jo, támhleten vzadu. No ale... to vypadá, že se mi směje ?! "No a co ! Tak to vypadá, že tady vyplaval maršmelou, no ! Ty taky nevypadáš zrovna anorekticky !" volám na mrak a nechápu, nad čím se ON, se SVÝMA tvarama pozastavuje ! "Cože, mami ?" slyším Lucy. "Ale nic, to nebylo na tebe..." Člověk si nemůže ani v klidu zaplavat a zanadávat !
A jak si tak plavu a nadávám, ani jsem si nevšimla, že se mi poněkud zvětšuje předloktí. Už jste někdy měli na vpichu od hmyzáka dva velký opary ? No já ne… Ani to nesvědilo, spíš to bolelo, tak mi došlo, že mi ten škůdce nejspíš pod kůži propašoval cherry rajče ! Fůůůj, prase ! Určitě nebylo umytý ! Už nepomáhalo ani chlazení pod vodou, spíš jako jsem dostala docela slušnou zimnici. Tak se zahřeju na dece. A hned patlám bodanec Tantumem Verde, který s sebou všude nosím, protože jsme s holkama děsný měkoty ! Chvilka slastnýho odpočinku, budu poslouchat pokřikující dětičky, starostlivý maminky, nabručený tatínky a ujetý puberťáky a bude mi dobře…
…nebylo. Ruka v jednom ohni a zimnice jak na Sibiři, no to je kombinace. „Mami ! Mě se smrsknul kruh !“ slyším z deky od vedle. Tak nežer a von se ti zase zvětší – napadlo mě škodolibě, ale jsem líná otevřít oči a podívat se, jak asi starej je pachatel stížnosti. „Prosim tě Milane, to ho musíš pořádně dofouknout, poučuje ho hlas dospělák. A už slyším mohutný funění – aha, takhle se to dělá. Okamžitě živě vidím, jak nafukuju nějakej kruh, nebo zatracený rukávky a úplně se mi z toho zamotala hlava. „Mami, ta paní má divnou ruku, je postižená ?“ ozvalo se kousek ode mě.
„Eliško, vrať se na deku a zmlkni, to se neříká !“ Ještě pořád v duchu nafukuju ten kruh a motá se mi ta hlava, takže nemám sílu se podívat, která paní má postiženou ruku. Ale proč mám ten divnej vnitřní pocit, že ta holčička stála nade mnou ? „Mami ? Co to máš na ruce ?“ slyším Kery a o to víc se bojím otevřít oči. No fakt ! Cherry rajče pod kůží ! Musím si na netu stáhnout Vetřelce, prolítlo mi hlavou. „Vidíš mami ? Ta ruka JE divná,“ slyším holčičku, jak s pýchou potvrzuje svoji diagnózu. No a co, ty máš zase určitě křivý nohy, vyplazuju na ni v duchu jazyk. Ještě neviděla hmyzí bodnutí ? Ikdyž pravda je, že to spíš vypadalo, jako by mě bodnul vlkodlak. No nic, tak se cestou domů stavíme v lékárně, no !
Už se mi ani nechce do vody. Jen bych spala a chybí mi spacák… péřovej. Venku se ochladilo o 30 stupňů – jak se tu všichni můžou tak válet a ještě lízt do tý ledový přehrady - a bez bruslí ? „Maminko, podívej, já jsem princezna !“ štěbetá ta holčička vedle. To musím vidět ! Otočím se a… vidím obrovskou žábu velikosti tak čtyřletýho dítěte, jak poskakuje kolem deky a svědomitě si rovná korunku na zelený hlavě. No to snad… Zamrkám a polknu. Co to… jako… je ?
„No vidíš, jak ti to sluší,“ pochlebuje jí maminka. Co to ta ženská plácá ? Nic hnusnějšího jsem neviděla ! Žáby mi teda nevaděj, ale takhle velký ? „Nemáš hlad ?“ ptá se starostlivá matka. Asi jí nachytala komáry. Takový jako minivrtulníky ale, vzhledem k její maličkosti, né ? Jo ! A ty mě pak žerou předloktí a sázej mi do podkoží rajčata ! A mám to ! Žába nepřestává poskakovat – asi genetická propozice. „Mám hlad,“ kývá na matku. A šup ! Obrovským dlouhým červeným jazykem, kterej jí vystřelil z pusy od oka k oku jí slupla z dlaně bagetu se salámem. „Pořádně kousej !“ nabádá maminka se vztyčeným ukazovákem „holčičku“. Cože ? Prej KOUSEJ ! To vdechla a možná ani neví, že něco žere, ne ? Žabodítě se oblízlo.Tak TOHLE o mě bude říkat, že mám postiženou ruku, jo ? A mimoděk sjedu pohledem na její nohy, jestli jsem se prve moc nesekla, že je má křivý. Nesekla.
Koukám se nenápadně kolem sebe, jestli to stvoření působí tak mimozemsky jenom na mě. Až přijdou holky z vody, musím se jich zeptat, jestli něco takovýho už viděly ! Nedá mi to. Pořád na TO musím zírat. Jak to, že nikdo kolem nezírá taky ? Co to je za mutaci ? Kde se to tady vzalo ? To neviděli už na ultrazvuku, že něco není v pořádku ? A mám nepříjemný nutkání TO oslovit. Jenže ono to furt poskakuje a mlaská, se bojim, že mi to něco udělá ! „Maminko a koupíš mi taky dlouhej závoj ? Abych byla jak nevěsta !“ švitoří žába. No, maminko, přimlouvám se, kup jí závoj, dlouhej a hustej, aby pod něj pokud možno nebylo vůbec vidět… mele se mi hlavou.
„Je tady někde nějakej princ ?!“ slyším svůj hlas. Kdo to za mě řekl ? Nevím. Ale dost lidí se otočilo. Žaboholka se na mě směje. Cítí se polichocená, asi. „Tak je tady někdo z vás princ ? TOHLE by potřebovalo pusu, ať jí ukončíte trápení !“ myslím to dobře. Ale ne všichni to pochopili. Páč se z deky na druhý straně ozvalo : „Spíš je tady někdo doktor ? Paní asi přebrala…“
„Mami co je ?“ přiběhly vyděšeně holky. „No nic, koukejte na tu žábu tady. Poštvala na mě svoji svačinu ! Teď mi v kůži klíčí hustej kečup ! Dejte jí někdo něco přes tu žabí hubu, slintá…!“ Okolí zděšeně zašumělo. „Mami, je ti dobře ?“ mají holky slzy na krajíčku. „Bylo mi dobře. Dokud mi žabka carevna neudělala tohle !“ a ukazuju na svoje dost nechutně vypadající předloktí. „Nechte moje dítě na pokoji, feťačko nechutná !“ vyštěkla matka žaboholky. Chtěla jsem se ohradit, ale někdo zhasnul…
„Už dobrý ?“ slyším nad sebou příjemnej mužskej hlas. Princ ! Dal ropuše pusu a bude svatba ! Né, tak né… to mluví na mě… „Mami ? ? ?“ slyším ustrašenou Lucy. Co je ? Co se děje ? „Kde je ten skokan zelenej ?“ ptám se. Mám chuť a sílu mu to pořádně vytmavit. „Chvilku si ještě poležte, píchli jsme vám injekci, měla jste nepřiměřenou alergickou reakci na bodnutí hmyzem. Za chvíli by vám mělo být úplně dobře,“ vysvětluje „princ“, co byl ve skutečnosti doktor. No jistě, to byl přece komár z piknikovýho košíku tý vobludy ! Propašoval mi do kůže rajče a ona ho pak s chutí sežrala, nejsem debil, tohle si pamatuju ! A hned jsem to taky doktorovi řekla. Pokýval hlavou (asi jako že mám pravdu) a pak řekl kolegovi, kterýho jsem si předtím nevšimla : „Vezmeme ji s sebou…“ Jako proč ? Jako že tu pravdu nemám, jo ?
Ale už dobrý ! Dostala jsem antibiotika v kapačce a domů pak ještě tablety a nesmím na slunce a taky mlíčný výrobky, což mi zas až tak neva, protože mlíko je dneska stejně nechutně drahý a co na slunci, že jo ? Ještě bych tam někde potkala tu maminku s tou holčičkou a ikdyž mi Lucy sedmkrát vysvětlovala, že se jim za mě omluvila a že byla paní úplně v pohodě a pochopila, že jsem za to nemohla, tak… víte… já je prostě potkat nemůžu, no… já se bojím, že bude mít na hlavě tu korunku a bude chtít pusu a najde se nějakej moula, co jí tu pusu dá a lup hele a je z ní ropucha ! ! !
Vám to řikám od začátku – dneska vás nebudu zdržovat, je hezky, mazejte k vodě…
S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)
Fénix rádio 2013
2024 ©