A jede se do ZOO ! Žádný vedro, žádný deště, prostě akorát, tak pojedeme na výlet. Tak dlouho jsme nikde nebyli... tudíž kam taky jinam, když tady kousek máme tak úžasnej zvířecí ráj ! Mrknu na stránky, jak to dneska vůbec chodí, protože naposledy jsem tam byla, když... když... no... no vidíte ? Už ani nevím !
Výborná zpráva je, že tam půjčujou invalidní vozejky. A jako bacha : zdarma, jo ? Což je dneska nevídáno neslýcháno ! "Dědo, vyrazíme do ZOO ? Co říkáš ?" Děda neříká nic, jen pochybovačně pokyvuje hlavou ze strany na stranu a mě je jasný, že má strach ze svý kondičky. "Nic ty se neboj, dítě moje," pravím. "Půjčíme si tam vozejk a co neujdeš, to se povezeš !" tahám svý eso z rukávu. Očividně se mu ulevilo: "No tak... no tak... to zas jó," kývá dychtivě a v očích mu svítí vánoční nadšení a je mu pět...
Zjistím detaily, než vyrazíme, aby se nestalo, že nás něco nemile překvapí. Proto zvedám telefon a volám : "Dobrý den, ráda bych vyvenčila rodinu a zdáte se mi jako bezva cíl ! Jen bych ráda věděla - půjčení toho vozíku se musí předem nějak rezervovat, nebo jak to tam u vás chodí ?" Mám na drátě sympatickej mužskej hlas a předem vím, že tenhle výlet bude bezva. Ale že až tolik bezva, to mě v tu chvíli nenapadlo...
"Tak to nás moc těší, že se k nám přijedete podívat," usmívá se do telefonu Hlas. "Heleďte, ty vozejky se nerezervujou, tady to je kdo dřív přijde, ten dřív mele, ale kdy že by jste to chtěli přijet ?" V duchu rychle otáčím listy v diáři... "V úterý," rozhodnu nakonec. "No tak to jsem tady zrovna já !" raduje se Hlas. "Tak to bude v pohodě, já vám to nachystám, dofouknu kola, všechno zkontroluju a budu s váma počítat," zaplavuje mě Hlas nadšením a já žasnu, jak je to příjemný ! "No tak to budete úplně báječnej, moc děkuju," vracím mu ten příliv energie. "No a víte co ?" říká ještě Hlas. "Když máte takový problémy s dopravou, tak uděláme ještě jednu věc - jelikož je parkoviště dost daleko a určitě bude narvaný, tak přijeďte přímo sem k ZOO a já vám zvednu závoru na naše ředitelský, jo ? Ať to máte kousek a nemusíte se nikde trmácet..."
No ale to už sbírám bradu z vejstřihu ! Kdo mě tu čtete a malinko znáte mé story, tak jste už zvyklí na laviny katastrof a všech možných negativních zákonitostí, co vůbec na světě existujou ! A představte si teď tohle ! Takovej servis ! Taková ochota ! Takovej nadstandard ! A jako vážně, jo ? Tak se radši ptám : "To jako vážně ?" "No jistě," dozajista kývnul hlavou Hlas a doufám, že byl právem hrdej na to, že umí takhle někomu usnadnit život. "To je ovšem naprosto úžasný !" jásám a těším se na ten výlet ještě víc !
"Budeme se na vás moc těšit," loučí se Hlas a já jsem zvědavá, jakou má Tvář a už aby bylo úterý, do háje ! Vzhledem k tomu, že byla neděle, to docela pružně uteklo a už máme v baťohu sváču a pití a sůšu a mokrý ubrousky a navigaci, protože jsme blondýna a dvacet kiláků je dvacet kiláků, ne ? No a pak už láduju do auta ty moje Poklady - holky dozadu, dědu dopředu a nezdržujte, řekla jsem mezi dvanáctou a jednou, tak ať Hlas ví, že umím aspoň hodiny, když už se určitě netrefím pod tu závoru, Bože, dej ať je tam širokej vjezd !
Zabloudila jsem jen dvakrát a jsme na místě. Přesně podle pokynů Hlasu zastavuju u vchodu do ZOO a trochu trnu hrůzou, jestli mi někdo nevynadá. Ale dobrý. Jen okolní tůristi koukají, ako bych spadla z oblakou, ale to zvládnu, co je to nápor asi šedesáti očí proti tomu, že za chvíli uvidím řádit lachtany ?! Tak jak že to bylo ? Vedle pokladny je vrátnice... aha, to bude asi tady. A fakt. Už mi jde vstříc Hlas a doširoka se usmívá : "Tak vás tady vítám," podává mi ruku. "Dobrý den, Renáta Altmanová, ještě jednou moc děkuju za ochotu a služby nad rámec povinností, pane... pane..." "Chromý Miroslav," představuje se Hlas a je to sympaťák se srdcem na dlani, na první pohled !
"Tak pojďte, vyřídíme ty náležitosti, ať se můžete jít kochat ! Nezapomeňte na surikaty ! Ty ne-ma-jí chybu !" zvedá výstražně ukazováček a já si pomyslně píšu do seznamu : surikaty ! (A vykřičník je červeně). "Záloha se dává 500, ale jinak je to zdarma, jak jistě víte," informuje mě pan Chromý. Kuk do šrajtofle a ouha ! "Tak já skočím na pokladnu rozměnit, mám jen celou tisícovku a tři stovky..." otáčím se. "Prosim vás, to nikam nechoďte, dáme tam ty tři stovky, já vám věřím, že mi s tím neodjedete," brzdí mě náš spasitel. "Tak, tady máte kartičku a teď si zajeďte tady dolů, závoru jsem vám zvednul a s dědou tu chvíli počkáme, než si přeparkujete," usmívá se na nás a poplácal dědu po rameni. "Ale slibte mi, že mi ho tady nenecháte !" dodává a řechtá se a já nemůžu jinak, než povzdechnout : "Ach jo, a už to vypadalo tak nadějně...!" a řechtáme se všichni.
Věřte – nevěřte, do vjezdu na parkoviště jsem se trefila a tak nám už nic nebránilo v návštěvě všech těch nadpozemsky uchvacujících němých tváří, který mi prostě berou dech, ať mi je kolik mi je a ať jsem je viděla už kolikrát chtěla ! Děda je pašák, statečně si to mašíruje až k zebrám (možná nevíte, jak daleko to je „až k zebrám“, ale tak vám doporučuju jet do liberecký ZOO a zkusit si to osobně ! Houby vám to do života dá, když budete vědět, kolik ušel děda, ale uvidíte spoustu náramnejch věcí ;-) !!!)
Za ty roky, co jsem tu nebyla, se spousta věcí změnila. Je to tu nádherný ! Čím dál hezčí ! Nelituju ani vteřinku a s vervou tlačím dědu na vozejku všema zákrutama, aby jsme nic nepropásli. Holky nadšeně poletujou od klece ke kleci, od výběhu k výběhu a fotěj jak o život ! Prej „mami, ještě mamuta, úúúúsměv…!“ no zabila bych je ! A děda si spokojeně pomlaskává a když nedávám pozor, brzdí škodolibě příruční brzdičkou kolo vozejku, abych se víc nadřela a pak se tomu chechtá jak šílenec ! Opravdu krásný výlet, zas vás někam vezmu, smradi :-D
Na surikaty jsme pochopitelně nezapomněli, to nešlo minout ! Páááni, to jsou prďolky malinký, já myslela, že je to větší ?! A mají tam žirafí miminko, tejden starý ! Bože, taková nádhera ! A samozřejmě chlouba Liberce – bílí tygři, velebnosti, to je NĚCO !!! A takový malilinkatý ptáčky tam mají, co vypadaj jako ještěrka a jsou to opičky ! A poprvé v životě jsem viděla úplně malinkýho plameňáka, ještě ani růžovej nebyl, takový chlupatý cosi ! No a lachtani ! Škoda, že zrovna nebylo krmení, ale když já si taky vzpomenu tam jet tak blbě… Jéé a víte, co tam ještě mají ? No ale to bylo strašně krásný taky ! Nosály ! Jeden tam pořád lezl po takový hrazdě - no úplně jako Patrick Swayze v Hříšnym tanci, když učil Bejby nad vodou na kládě držet balanc ! Říkám Vám stálo to za to ! Nádhernej relax a plno legrace, to by se mi sem všechno ani nevešlo… : - )
Tam ani nevíte, kam se poděl čas… Dali jsme si něco na zub, samozřejmě jsme nevynechali automaty na památní mince, takže Lucy si vezla surikaty, děda lachtany a Kery chtěla plyšovou žirafku, na což se nedá říct ne, no a pomalu jsme se blížili k východu. Snad se nám hlavy plný dojmů vejdou do auta. Tak ještě vrátit vozejk… „Ale pane Chromý, já vám dávala zálohu 500 a vy mi vracíte jen 300, koukejte, tady na to mám kartičku !“ Ale nevyšlo mi to :-D Dědu jsem mu nevnutila, o peníze ho nevobrala, tak co už, že jo ? Tak pojedeme dom : - )
Docela určitě bych návštěvu ZOO zvládla i za standardních podmínek. Jako každej jinej návštěvník - bez protekčního parkování, bez snížený zálohy na vozejk (tak bych se proběhla na kasu rozměnit, no !) a bez dalších vstřícností pana Chromého. Ale tohle bylo tak neskutečně milý ! A vím naprosto bezpečně, že díky jeho lidskosti, humoru a ochotě jsem si výlet užila o tolik víc, o kolik by mi ho jinak ožírala únava a stres z přemísťování dědy z parkoviště, bylo-li by vůbec kam zaparkovat a že i děda byl rád, že bylo všechno takhle snadný ! Víte, tyhle věci nedokážu brát jako samozřejmost. Co je panu Chromému do mý únavy ? Sám je určitě unavenej, vždyť my tam jdeme za zábavou a on je tam v práci ! A přesto ho to zajímalo a hledal způsob, jak nám to ulehčit ! A já jsem z toho v úžasu, protože tyhle věci se prostě nějak vytrácej…
Tak mu patří náš upřímný DÍK ! A možná líp chápu, proč tahle ZOO lidi tolik uchvacuje. Pokud pro ni pracujou lidi, jako je pan Mirek (a mimochodem asi fakt jo, protože paní v pokladně byla taky milá a hodná ! Mohla mě nechat složitě lovit v baťohu průkazky ZTP a studentskej a tak, ale měla jsem plný ruce dědy a ona se jen usmála, že je to v pořádku a prosim vás to není zanedbání povinností, že by nedbale nekontrolovala, jestli platíme řádně vstupný a na případný slevy máme nárok…! To je o vnímání situace a mě i tahle zdánlivá „maličkost“ pomohla, chápete, jo ?) Takže pokud tu pracujou takoví lodičkové, je jasný, že vyzařovat to musí ! A kdo jen trochu kouká, slyší a cítí, tak to pozná.
No nic, já jen že se sem zase ráda podívám a o tom to je. A ještě perlička na závěr, pro lepší kontrast lidskosti v ZOO a chování lidí v běžným světě, jo ? Začal mi svítit olej. V autě myslím, né friťák. No a tak jsem koupila cestou domů na benzince lahev, natankovala jsem, zvedla kapotu, nalila olej, zavřela kapotu, jdu vyhodit tu flašku do popelnice a slyším z vedlejšího auta, jak říká paní pánovi : „Podivej se, chlapa má v autě, ten se cpe sušenkou a ženská lítá kolem auta sama…“ Milá pani ! Je mi vás líto ! Existujou situace, který další různý situace naprosto logicky vysvětlujou ! Jste chudák když se užíráte vším možným a nemáte úniku ! Děláte taky něco jinýho, než že se něčím užíráte ? No ale pán tomu nasadil korunu ! Mrzutě jí odvětil : „Hm, tak aspoň to ta ženská na rozdíl od někoho umí…!“ a odjeli :-D
A tak to prostě na tom kulatým světě chodí. Až zase někam pojedu, tak vám dám vědět. A vy taky někam vyražte ! Jsou prázdniny ! A je tak krásně ! Přeju vám na každým výletě taky nějakýho takovýho pana Chromýho, aby jste pochopili, proč jsem z toho tak vydřená… :-)
S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)
Fénix rádio, 2013
2024 ©