Když přichází jaro, mám vždycky chuť na radost. Já nevim, tak nějak s tou přírodou se budím ze zimního spánku a každej rok doufám, že podzimní deprese plynule nevystřídá jarní únava - no znáte to. Kdy má pak člověk jako aktivně fungovat, že jo ? V létě, v tom pařáku, jo ? No fuj ! Nebo jako čekat na zimu a jásat nad mozolama z lopaty vod sněhu. Pche !
To ne, jaro je na to ideální. Vezmu do ruky psí kšíry a okamžitě mám na stehně přisátou Bedřišku. To je náš pes, co vypadá jak netopýr. "Hele, holka, ty nejsi vůbec blbá," řikám jí a ona mrská radostně tím svým ocasím pravítkem, protože miluje lichotky. A jdeme spolu hledat první letošní sněženky : já je najdu a ona je počůrá. Snažím se nemyslet na svůj věk, kdy s každým rokem navíc hrozí, že se to bude dít obráceně...
O kus dál před námi vidím sousedku. Taky venčí psíka. To je vám zvláštní poťouchlá osoba. Teda ta sousedka, psík se jeví normální. Ona je takovej Melman z Madagaskaru, jestli znáte tu pohádku. No Melman je hypochondrická žirafa, co žije svejma nemocema, který vůbec nemá. Akorát ta žirafa je krásná, hodná a taky legrační. Jenže legrační není totéž, co směšná. No do krásy má díky svý letoře súseda taky pěkně daleko. A já u sebe pozoruju velice zvláštní a nevysvětlitelný jevy...
...Hele normálně kdykoliv jsem na dohled, tak se všechny příznaky jejich nemocí rapidně zhoršujou. No nekecám ! Stěžuje si na nohu třeba, jo ? Že snad jí úplně ochrnula, nebo co a že bude nutná složitá operace páteře a tak. A já na ni mám nějakej záhadnej, ale hlavně nekalej vliv, protože kdykoliv ji vidím přes sklo vokna, nebo z auta, prostě z dálky, tak ťape jako voják Švejk ! Raz dva, raz dva, pravá, levá jako nic ! Zahlídne mě a PRÁSK ! Páteř bouřlivě reaguje, nemoc útočí, DNA se hroutí, diagnóza zákeřně tasí drápy - šup a tahá nohu ! Je možný, že bych vysílala nějaký radioaktivní vlny nebo tak něco ? No mě to nejde do hlavy, fakt.
Tak radši změníme směr, protože bude přece to jaro a já mám vlastně chuť na radost ! Tady to vezmeme. Kolem školy nahoru. Tam bude klid. "Paní, haló, paní !" slyším najednou za sebou. To je na mě ? Bylo to na mě. Otočím se s úsměvem na energickou starší ženu, která se za mnou řítí a funí. Už z dálky jí ruka vystřeluje směrem k Bedřišce. Ahá, to ona se bude chtít zeptat, kde jsme to krásný zvířátko koupili, to se mi děje furt...
"Váš pes mi podělal dlažbu u branky !" zavřeštěla místo toho ta osoba. No tak aspoň že poznala, že je to pes, v trávě často vypadá jak překrmený morče. "Kde ?!" vytřeštila jsem na ni oči, páč jsem fakt jako nezaregistrovala, že by Bedřiška vyháněla bobana - to ona u toho vždycky dělá neskutečně sladký pózy, to se přehlídnout nedá. "Támhle !" vyhekla vítězně občanka a jedovatě zapíchla kostnatý prst do vzduchu azimut třicet stupňů východně od základny, nebo jak se to po námořnicku definuje.
Tak se vracíme asi padesát metrů před její branku a fakt ! Tam kabanos jako vytesanej. Koukám na to dílo, pak Bedřišce na řitní otvor, pak zas na šíšu a zpátky pod vocásek naší kilo a půl TĚŽKÝ čivavy a nevěřícně vrtím hlavou. No mám úplně před vočima ty tužkový baterky, co nám doma klade na psí plínu a očividně tenhle lejní velevýtrus nemůže bejt její vastní dítě ! ! !
Paní má ale jinej názor : “Tak seberete si to po ní, nebo ne ?” štěkne. No seberu to, když jí to udělá radost, to je jasný, ale... Tak kde mám ten pytlík... bude vůbec dost velkej ? Na takový monstrum nejsem připravená. S odporem sbírám cizí meteorit a nedá mi to : “Myslíte, že by z něčeho takhle malýho mohlo vylízt něco takhle vobřího ?” ptám se V.I.H.I.K. (Vrchní Inspektorky Hygienické Instituce Kokonín) a pro srovnání zvedám Bedřišce vocásek a dělám, že se nevábnej produkt snažím nacpat zpátky. Její tik prozrazuje, že tohle si najednou už fakt nemyslí. Ale protože je strašně důležitá a byla to JEJÍ dlažba, tak pusa si jede svou : “Nikdo jinej tudy nešel !”
“Já to vyhodím, nashledanou,” končím plodnou diskuzi s úsměvem a radši jdu pryč, aby náhodou nezačala argumentovat ověřenými fakty jako je třeba porod přirozenou cestou a podobný věci – vypadala totiž na to !
Musím najít tichou, ničím a nikým nerušenou stezku, kde si Bedřiška provětrá plachťáky, beztrestně položí SVOU VLASTNÍ baterku, tu já samozřejmě seberu a budu se soustředit na to jaro, který nese tu radost, né asi ?!
Tak támhle půjdem, tam jsem asi... no jo... tudy jsme ještě nekakaly. Jůů, támhle jsou v trávě sněženky...! No to je romantický ! Bedřiška je taky zmerčila. A hned jelení skok na ně. No neblázni, vod kdy ty jsi ujetá na kytky, že jo ? Zalykám se smíchem bláznivé puberťačky, zakláním hlavu a cítím se tak svěží a mladá, o 70 kilo lehčí (proto se snažím si i poskočit) a prsa znovu čtyřky (proto jsem to poskakování radši moc nepřehnala), ten můj bláznivej pejsánek našel kytičky a raduje se z nich se mnou, je tady jaro ! ! ! Konečně ! ! !
“Fuj je to, nech kytič...” chci zabrzdit dravou, 25 cenťáků v kohoutku vysokou šelmu. Ale ne ! To není jaro ! To nejsou kytičky ! Zběsile mrkám očima, abych líp viděla, protože teď vidím určitě blbě. Tohle není chcíplej holub ve stádiu značnýho rozkladu, že ne ? Nemá v něm Bedřiška zaraženou půlku čumáku... Bože nekouká jí z nosní dírky upatlaný peří, řekněte někdo, že NE ?!
“Vopovaž se volíznout, ty prase !” ječím hystericky. A Bedřiška na mě kutálí těma svýma vohromnýma vočima, ve kterých jednoznačně čtu : “Tři, dva, jedna... TEĎ !” a peří bylo v tlamě. Jdu do kolen. “Za to budeš místo vody měsíc chlastat Listerin, ty hnisožroute !” proklínám ji a hlavou se mi honěj otázky, jak naleju Savo na zubní kartáček a jestli bude ta bestie držet...
Tak a dost. “Domu !” mlasknu vztekle. Sakra, proč já debil nevzala ty vlhčený ubrousky ? No jasný, si zase někdy vyjdu ven pro jarní radost ty vado ! “Pojď a nemlaskej, ať si můžu namlouvat, že se mi to zdálo !” zavrčím vztekle na Bedřišku a ta jako by mi rozuměla, poslušně přestala mlaskat. Ták je hodnááá !
A máš recht, Bedřiško... Vlastně je ještě zima. Jaro je až v pátek, tak co lezu ven pro radost, že jo ? No jo – zimní spánek ! A zlej sen na zakázku ! Pár dní to ještě přežiju. A nevolizuj se furt !
S láskou Vaše Altmanka, lidičky :-)
Fenix Radio 2014
2024 ©